Alba de Céspedes Reihenfolge der Bücher

Komorní rodinné drama z pera spisovatelky, která se stala mezinárodní bestselleristkou už před druhou světovou válkou a musela bojovat proti předsudkům spojeným s „ženským psaním“ dávno před Elenou Ferrante. Hlavním tématem deníkového románu je psaní. Psaní jako akt osvobození, sebepoznání, kontemplace i revolty. Románová protagonistka a vypravěčka Valeria pracuje jako úřednice, má spolehlivého manžela a dvě děti, které se chystají opustit rodné hnízdo. Ocitáme se v Římě roku 1950: čas psaní deníku odpovídá době, kdy text vycházel časopisecky. Zdánlivě banální úvod, v němž jde Valeria manželovi pro cigarety do trafiky, kde si z náhlého popudu koupí „zakázaný“ sešit v černých deskách (zakázaný, protože v neděli se směly prodávat jen tabákové výrobky), odstartuje hrdinčinu cestu k sobě samotné, k reflexi každodenní rutiny a její konfrontaci s vlastními touhami a sny. Valeria nejen že nemá „vlastní pokoj“, řečeno s Virginií Woolf, ale nemá ani kam ukrýt svůj deník a v zaběhnutém rodinném provozu musí složitě krást čas pro sebe a svoje psaní, na němž postupně začne být závislá. Konfrontuje se s tradicionalistickou matkou i pokrokovou dcerou a uvědomuje si, že v životě, k němuž ji vychovali a předurčili, je nešťastná. Není přitom z rodu bovaryovských hrdinek, nechce být obětí literatury, nýbrž – byť si to plně neuvědomuje – autorkou. Zakázaný deník nejprve vycházel od prosince 1950 do června 1951 v týdeníku La Settimana Incom illustrata, což ho možná neprávem zaškatulkovalo mezi fejetonové romány. Knižně ho pak vydalo nakladatelství Mondadori roku 1952.

Valeria Cossati vive sofocada por las convenciones sociales de la Italia de los años cincuenta, atrapada entre sus roles de esposa y madre. Presa de un impulso inexplicable, compra un pequeño cuaderno en el que anota sus reflexiones y donde comienza a revelarse lo insatisfactorio de su vida burguesa: en ese espacio prohibido que le proporciona la escritura van aflorando conflictos subterráneos y resentimientos ocultos. Publicada originalmente en 1952, El cuaderno prohibido sigue resultando sorprendente por su modernidad y relevancia. Es un retrato magistral, capaz de desvelar la identidad fragmentada y cambiante del ser humano, además de un gran testimonio histórico de la época, que refleja tanto la crisis de los valores sociales e individuales como las encrucijadas a las que se enfrentaban las mujeres. Alba de Céspedes, «un redescubrimiento único» (Die Zeit), reivindicada hoy por grandes autoras como Elena Ferrante, fue una de las figuras más sobresalientes de su generación. Escritora de éxito, se convirtió en un referente de la lucha antifascista, y a sus inquietudes feministas y políticas sumó un compromiso irrenunciable hacia la palabra, tanto desde el periodismo como desde la literatura. Dotada de una profundidad psicológica inusual, fue «una de las pocas autoras que ha conseguido establecer lo que significa ser mujer» (The New York Times).

Rom, 1939. Alessandra wächst in bescheidenen Verhältnissen auf. Ihre Mutter – ein außergewöhnliches Klaviertalent – wird vom Ehemann ständig in ihre Schranken verwiesen, und so wird Alessandra früh eingebläut, welche Rolle für Frauen vorgesehen ist. Nach dem plötzlichen Tod der Mutter wird sie vom Vater in ein Dorf in den Abruzzen geschickt, wo sie lernen soll, sich zu fügen. Doch Alessandra ist ein freier Geist, sie politisiert sich und fordert nichts weniger als die Gleichberechtigung von Mann und Frau. Als sie zurück in Rom den antifaschistischen Philosophen Francesco kennenlernt, scheint sie endlich am richtigen Ort angelangt zu sein. Doch es wird ihr viel zu spät klar, was ihr für die ersehnte Freiheit abverlangt werden wird. Dieser radikal »aus ihrer Sicht« erzählte Roman ist die Geschichte einer großen Liebe und eines Verbrechens. In einem von Faschismus und dem Patriarchat beherrschten Italien entspinnt sich das intime und hochpolitische Schicksal einer Frau, die das Unmögliche möglich macht: Resignation in Rebellion zu verwandeln.

Eigentlich sollte Valeria im tabaccaio nur Zigaretten für ihren Mann besorgen – kauft dann aber verbotenerweise ein schwarzes Notizheft und ahnt nicht, welche Konsequenzen dies haben würde. Es sind die Nachkriegsjahre in Rom, und Valeria führt das bescheidene und unscheinbare Leben einer Frau der Mittelschicht. Sie ist Mutter, Gattin und Büroangestellte. Mehr sieht niemand in ihr, seit Jahren hat sie ihren eigenen Namen nicht gehört, sogar ihr Mann nennt sie »mamma«. Doch als sie beginnt, in das Notizheft zu schreiben, verändert sich allmählich etwas in Valeria. Sie sondiert ihr Inneres, geht auf die Suche nach ihren eigenen Sehnsüchten und Ängsten. Irgendwann beginnt sie, sich kleiner Lügen zu bedienen, sich heimlich mit ihrem Chef zu treffen und die Forderungen ihrer Kinder zu übergehen. Bis sie glaubt, einen Schritt zu weit gegangen zu sein. Elena Ferrante nennt es ein »Buch der Ermunterung«, für viele Generationen war Das verbotene Notizbuch ein Schlüsselroman menschlicher Beziehungen und weiblicher Identität – und nun kann das fesselnde, intime und zeitlose Meisterwerk endlich wieder gelesen werden.

Pochybnosti a hledání náplně života intelektuálů v Itálii šedesátých let 19. století jsou námětem tohoto psychologického románu. Román je psán formou dopisů, ve kterých se hlavní hrdinové zpovídají z pohnutek svého jednání a svěřují se se svými touhami a záměry. Hrdinka i jejípartner po očistném vnitřním boji opouštějí život plný přetvářky a lží s odvahou začínají nový život. Autorce se daří stupňovat napětí a dramaticky komponovat děj a zároveň hodnověrně zobrazit svéráznou atmosféru líčením prostředí a doby.

Román italské spisovatelky se odehrává v Paříži za jarní noci. Vypráví několik příběhů, jejichž hrdinové odhalují uprostřed noční tmy svou pravou tvář, a přibližuje tak chaotický svět západního velkoměsta.

V centre diela Výčitky svedomia na rozdiel od predchádzajúcich románov nestojí iba dnešná žena, ale aj dnešný muž ich problémy, pochybnosti a hľadanie. Je to román epištolárny — vo forme listov medzi hlavnými postavami, pričom sú tieto listy akousi spoveďou, ktorou sa očisťujú od výčitiek svedomia. Hlavné postavy rozdeľuje neprekonateľná svetonázorová bariéra. Na jednej strane stoja ateisti Francesca a Gerardo, nekompromisní k sebe i k ostatným, nezakrývajú si podstatu svojich problémov. Postupne si vyjasňujú i svoj vzťah k sebe a neboja sa riskovať, lebo chcú žiť inak tak, ako to človeku káže svedomie. Na druhej strane stoja „kresťania" - meštiaci ktorí si pod kepienkom svojej viery neodrieknu nijaké potešenie.