Přirozená linie ženského těla

Psychologické prózy Jindry Tiché si již od devadesátých let získaly početnou čtenářskou obec. Přirozená linie ženského těla patří vedle Smrti a odpuštění ( (1997) či Sametového rozvodu (2002) k tomu nejlepšímu, co tato česko-novozélandská autorka v oblasti beletrie vytvořila. Na osudech žen tří generací Jindra Tichá sleduje proměny života u nás, jak se promítají nejen do širokých společenských souvislostí, ale i do nejintimnějšího mikrosvěta každého z nás. Citlivě zachycuje atmosféru první světové války, konce Rakousko-Uherska, první republiky, nacistické okupace i postkomunistické společnosti. Čtenáři se zde setkají s autorčinou babičkou Annou, jednou z mála tehdejších podnikatelek, která vybudovala v Bratislavě úspěšný módní salon, inspirovaný proslulými návrháři a slavnými módními domy v Paříži, Římě či Vídni. Část románu se odehrává v soudobých Čechách. Problémy stáří a nemoci v dnešní Praze jsou popsány s nevšedním realismem. Autorka staví na pranýř lhostejnost, dokonce krutost, s níž se zachází s umírajícími v léčebnách dlouhodobě nemocných. Zdroj filozofických a politických ideálů, které v dnešních Čechách převažují, nachází spisovatelka u myslitelů devatenáctého století. Nelze přejít ani zdařilé postřehy na téma soužití Čechů a Slováků v různých fázích dvacátého století. Nebyla by to však Jindra Tichá, kdyby tak i ve své již desáté knize nečinila s nadhledem a hlubokým vnitřním zaujetím, které čtenáře strhne od první stránky