Koleje vpředu, koleje vzadu (dům, který nosím v sobě)

Beletrizované vzpomínky na dětství prožité v unikátním sepětí poříční krajiny v údolí Tiché Orlice s přestupní železniční stanicí se točí kolem historické nádražní budovy z r. 1874. Navzdory politicky temnému období padesátých let 20. století vyznívají epizody obyvatel a zaměstnanců drážního tělesa a hlavně jejich dětí nikoli jako kronika smutných dějů, ale dík nekomplikovanému dětskému vnímání spíše jako snové zachycení leckdy kuriózních minipříběhů skládajících mozaiku stále rychleji běžících dnů. Vzpomínková próza, zachycující období mezi lety 1952-62 je osobitým příspěvkem k mikrodějinám města Ústí nad Orlicí.