Za hranice kultur

Moderní společnost se ocitá v experimentální fázi, ve které se dějiny stávají laboratoří hledání nového mechanismu rovnováhy a stability. Otázka, co respektovat a co nikoliv, se komplikuje a hrozí výbuchem konfliktu a násilí. Hlavní výzvou této publikace jsou vztahy mezi pólem různosti a pólem jednoty. Jak v pólu různosti nalézt pól jednoty? A jak mezi těmito dvěma póly nalézt společnou řeč? Máme ke společné řeči vůbec nástroj, který by ji umožňoval? Potřebujeme nějakou Ariadninu nit, která by nás z labyrintu různosti vyvedla k jednotě. Zkušenost z minulých desetiletí nám ukázala, že jednota nevzniká tak, že se různosti jednoduše postaví vedle sebe. Takovou naději v sobě nesla idea multikulturalismu. Původní idea multikulturalismu byla vedena celkem správným přesvědčením, že jednota nevzniká tím způsobem, že se pomocí nějakých prostředků a sofistikovaných procedur různost potlačí, jak o to usilovaly různé trendy sociálního inženýrství. Stejně tak ale nevzniká ani tím, že se různosti začnou protěžovat a uctívat, jak je tomu v kontextu různých podob multikulturalismu vytvářejícího tak plodnou půdu pro nacionalismy a subnacionalismy. Identita člověka, která by byla vázána pouze a výhradně na mechanické faktory konstruování sociální reality, pól jednoty ani vzájemnost nezakládá. Ariadninou nití vedoucí nás ven z rámce partikulárních hranic a bariér by mohla být univerzální touha a potřeba člověka po štěstí/naději. Tato potřeba vede člověka k překonávání hranic a překážek, které ho zadržují.