Korán

Korán je už třináct století rozhodující a neodvolatelnou autoritou pro celý islámský věřící svět. Srovnáme-li ho s křesťanskou Biblí, v níž nejstarší a nejmladší části Starého a Nového zákona pocházejí z dob od sebe vzdálených víc než tisíc let, Korán se zrodil během asi dvaceti let Muhammadovy kazatelské činnosti, a jestliže o rozsahu Bible rozhodovaly synody a církve – takže například katolická se liší počtem přijatých knih od protestantské i pravoslavné –‚ rozsah a text Koránu určovala jen spolehlivost paměti a záznamů Prorokových druhů. Korán zůstával po celou dobu posledním slovem a duchovním těžištěm islámu také proto, že o autoritu v otázkách dogmatu se s ním nepodílela tak pevně centralizovaná a rozvinutá církevní hierarchie – v podstatě i damašský a baghdádský chalífát kladly důraz na věrouku nejspíš jen tehdy, kdy se obávaly hrozby sektářství, a tedy i případné vzpoury. Hrbek ve svém překladu řadí súry chronologicky, a tak můžeme sledovat, jak se Prorokovo učení vyvíjelo a kdy se v něm ujímají představy křesťanských sekt, jejichž doménou byly tehdy hlavně sousední Sýrie a Egypt, nebo judaismu, který byl v samém srdci Arábie zastoupen několika židovskými obcemi, či gnosticismu, nepochybně zprostředkovaného křesťanskými sektami, a v nemalé míře i původního arabského pohanství – vždyť Korán z velké části přímo navazuje na rytmy, obrazy, jazyk předislámské beduínské poezie, a muslimové v něm spatřují, pokud jde o jeho formu, nejkrásnější báseň, která musí kdekoho uchvátit. Přestože islám nikdy neorganizoval misie a muslimský svět především po vpádu Čingischánových hord začal stagnovat a upadat, hlavně kulturně a politicky‚ obec Prorokových věřících dodnes neustále vzrůstá. Podle různých vydání přeložil, předmluvou, komentářem a rejstříkem opatřil Ivan Hrbek. Vydání celkem šesté, v tomto překladu a v Odeonu druhé (fotoreprint).