Ve svém nejnovějším díle se Klára Goldstein, podobně jako ve sbírkách Milíře (2016) a Kenotaf (2018), inspiruje konkrétními místy a lidskými osudy. Boří však navyklé vnímání času a prostoru, nechává přítomnost splývat s minulostí a svou básnickou řeč obohacuje o nový zásadní prvek — hudbu slyšenou, prožívanou, právě vznikající. Hudba zaznívá v křehkém tíhnutí duše k duši, prochází dějinnými zvraty, svědčí o šíři, která se rozevírá za každým pocitem, pohybem, dotekem, vůní. A není přitom zdaleka jen záležitostí smyslovou, ale i duchovní. Už v okamžiku svého vzniku dalece přesahuje mysl člověka, svobodně se rozpřahuje a stává se znamením věčnosti.