Datlovník v meruňkovém sadu

Po Ťü-i, doposud považovaný za jednu z velkých stálic na klenbě klasického čínského básnictví, žil v první polovině devátého století, tedy v tchangské epoše, kdy tato poezie vrcholí. Patří k pozdější generaci než Li Po a Tu Fu a možná že právě v tom můžeme hledat klíč k leckterému rysu jeho díla. Ten hluboký, skoro bychom řekli metafyzický stesk, který je jedním z trvalých základních spodních tónů starých čínských básní, v Po Ťü-iových verších jako by se objektivizoval, jako by se koncentroval do hmatatelných, reálných útrap lidí, hlavně těch, s nimiž se všude setkává a jejichž osud ho nepřestává dojímat. Je to, jako by se poezii otevřely oči pro život těch druhých a ta perspektiva zaclonila básníka jako lyrický subjekt. V Po Ťü-iově pohledu a postoji tím nabývají důrazu intelektuální potence a zároveň sentiment, přičemž to obojí nekontrastuje, ale harmonicky se doplňuje – připomíná to pozdní osmnácté století v Evropě a ukazuje, že evropský a čínský duch se často pohybovaly po obdobně vymezených drahách. Ta dvojdomost sentimentu a rozumu nachází u Po Ťü-ia výraz v polohách v čínské poezii ne zcela běžných, v ironii, určitém verbálním patosu, občasném sklonu k moralizování, v důrazu spíš na kontrast než na paralelu i v těch přichystaných závěrečných překvapeních, hořkých a žalobných. Když Tu Fu mluví o zběle­lých kostech na starém bojišti, je v tom smutek, když o tom píše Po Ťü-i, je v tom spíš výčitka. Proto také u Po Ťü-ia není tak výrazné ono těsné přilnutí k bezprostředně danému světu, které je snad v nejhlubší podstatě staré čínské poezie a z něhož se rodí její kouzlo a stesk. A postřehneme i určité příbuzenství mezi básníkovým dílem a jeho osobností: v jeho silném příklonu k buddhismu nebo třeba v tom, jak starostlivě pořádal své verše do sbírek. Mimo to, že tento český výbor doplňuje těch několik už vyšlých svazků předsta­vujících čínské básnické individuality, dává nám Po Ťü-i nahlédnout do strázní čínského života jako žádný jiný básník. MILOSLAV ŽILINA