Stanislav Brouček Bücher

Příběhy šesti československých exulatů. Vyšlo jako součást výzkumného projektu Ministerstva zahraničních věcí ČR "Exil sám o sobě".

Monografie zkoumá problematiku českého vystěhovalectví do Francie v letech 1862 až 1918 a adaptační proces české menšiny v jinoetnickém prostředí.

Autor má na mysli "železnou oponu", která rozdělila svět na dva proti sobě bojující tábory. Za svého pohnutého života působil v Československu, Koreji, Vietnamu, ale také na druhé straně "železné opony", v Dánsku, Tunisu, Švýcarsku a Francii. Na obou stranách vidí klady i nedostatky. Setkává se také s oponou ideologickou, která dělí společnost a vytváří iluze a předsudky bránící hodnocení jiných ideologií.

Kniha podává přehlednou rekapitulaci českých (československých) postojů k emigraci a zahraničním Čechům. Vychází z detailního rozboru vystěhovalecké politiky v meziválečném Československu a v poválečných letech 1948-89. V následujícím období po listopadu 1989 se autoři věnují vývoji postupného sbližování domácího a krajanského světa.

Národopisná výstava českoslovanská v roce 1895 byla mimořádnou kulturní a společenskou událostí posledního desetiletí 19.století. Trvala půl roku a navštívily ji dva milióny diváků. Česká společnost jejím prostřednictvím demonstrovala před celou Evropou, hlavně však v tehdejším rakousko-uherském soustátí, svou národní identitu a snahu o politickou emancipaci. Tým autorů se snaží přiblížit neobyčejnou atmosféru výstavy, všímá si reálných i mýtických kulturních fenoménů, které měly reperezentovat dobově podmíněnou ideu češství.

Přítomnost Čechů a Slováků zaznamenáváme na samém jihu afrického kontinentu v průběhu několika posledních století. Jsou mezi nimi cestovatelé (např. Emil Holub), nebo misionáři (Georges Schmidt či Zdeněk Čížkovský). Nejsilnější migrace do Jihoafrické republiky se však udála po srpnu 1968, kdy z Československa odešlo kolem pěti tisíc lidí. Osudové příběhy některých z nich autor osobně zaznamenal a nyní je předkládá v této publikaci. Životní příběhy krajanů žijících v Jižní Africe jsou nepřebernými variantami nejen velkého dobrodružství a sžívání s exotickou přírodou a se zcela odlišnými civilizačními návyky v pestré směsici národů, národností a etnik. Najdeme proto ve výkladech Čechů a Slováků zkušenosti s búrsko-britskou rivalitou při ovládání přírodního bohatství a při spravování celé země. Osloví nás zážitky z pracovních kontaktů s barevným a černošským obyvatelstvem. Výpovědi Čechů a Slováků přibližují chování nejen známých Zulů, ale dalších skupin používajících bantuské jazyky tsonga, pedi, venda, sotho, tswana, swati, xhosa, zulu a ndebele. To vše pak přináší exkluzivní informace o životě sice naplněném počátečním strádáním po útěku z komunistické totality, ale zároveň je to svědectví o životě, který postupně nabýval na svých kvalitách. Tyto kvality se ale rodily taktéž v totalitě, kterou představoval jihoafrický apartheid. Apartheid po právu odsuzovaný celým demokratickým světem jako neakceptovatelné soužití různých ras a národností, byl vnímán mnohými Čechoslováky jako totalita více než podobná té československé. Zde však ve společnosti Jihoafrické republiky nacházeli Češi a Slováci množství šancí pro seberealizaci, kterou doma v Československu neměli.

Publikace je založena na výběru několika specifických aspektů daného tématu, tj. jistého podílu zahraničních Čechů na bilaterálních vztazích, které mají z pochopitelných důvodů jiné akcenty např. v Kanadě a jiné na Ukrajině, avšak přesvědčivě z textu vyplývá hodnota a význam diaspory pro existenci státních útvarů na území českých zemí. Je pochopitelné, že se autoři ve značné míře vztahují především k podílu zahraničních Čechů na vzniku Československa v roce 1918.