Kateřina Lukešová Bücher

Dva romány vyprávějí odlišně laděné příběhy člověka, který se ocitl v mezní situaci. Černé kouzlo (1983) je sarkastickým autoportrétem antihrdiny, jehož jediným programem je odcizení a sebezničení. Příběh je zároveň kritikou francouzského měšťáctví v době alžírské války. Barbarská svatba (1985, Goncourtova cena) je otřesným příběhem beznadějné vášně syna k matce, která jej odmítá, protože je plodem jejího brutálního znásilnění v mládí. Čtyřicetiletý autor vypráví strhujícím, expresivním způsobem, který si vynucuje účast a dotýká se citů čtenáře.

Праця відомого французького критика та есеїста – глибокий аналіз подій ХХ сторіччя. Автор наголошує на тоталітарних злочинах і намагається пояснити зло, яке стало ознакою сторіччя, що минуло. Насамперед це радянські чи німецькі табори, тоталітарні режими, Друга світова війна. Із осмислення історії Европи та історії власного життя автор виводить моральні висновки, зосереджуючись на дихотомії "мораль" і "сучасність". Уроки минулого, що їх подано у цій книзі, – зростання зла, банальність добра, людські цінності, рідкість праведників – будуть цікаві кожному, хто розгорне і прочитає цю книгу.Для істориків, політологів, усіх, кого цікавить минуле сторіччя.

«Unsere Verbrecher sind nicht mehr jene entwaffneten Kinder, die zur Entschuldigung die Liebe anriefen. Sie sind im Gegenteil erwachsen und haben ein unwiderlegbares Alibi, die Philosophie nämlich, die zu allem dienen kann, sogar dazu, die Mörder in Richter zu verwandeln.» Mit der hier vorliegenden Essaysammlung setzt Albert Camus die Tradition der französischen Moralisten fort. Das strenge und anspruchsvolle Werk ist eine Absage an die Auffassung, dass Geschichte ein sinnvoller Ablauf sei. Er versucht nachzuweisen, dass die politischen Ideen von der Mitte des 18. Jahrhunderts bis heute Konstruktionen und Utopien waren, da sie das Absolute wollen, und deshalb notwendig ins Absurde, in Terror und legitimierten Mord einmünden mussten.

„»Wenngleich jedes Datum, das zwei Epochen gegeneinander abgrenzen soll, immer willkürlich bleibt, so ist doch keines besser geeignet, den Beginn des modernen Zeitalters zu markieren, als das Jahr 1492, das Jahr, in dem Colón den Atlantischen Ozean überquert. Wir alle sind indirekte Nachkommen Colóns, mit ihm beginnt unsere Genealogie - sofern das Wort Beginn überhaupt einen Sinn hat. Seit 1492 sind wir, wie es Las Casas ausgedrückt hat, ›in dieser so neuen und keiner anderen vergleichbaren Zeit‹ (Historia de las Indias, I, 88*). Seit diesem Datum ist die Welt geschlossen (obwohl das Universum unendlich wird), ›die Welt ist klein‹, wie Colón selbst ganz erschieden feststellt (›Carta rarísima‹, 7. 7. 1503); die Menschen haben nun die Ganzheit entdeckt, deren Bestandteil sie sind, während sie bis dahin ein Teil ohne Ganzes waren. Dieses Buch soll ein Versuch sein, durch die Lektüre einiger Texte, deren Autoren meine Personen sein werden, zu verstehen, was an diesem Tag und im Verlauf des darauffolgenden Jahrhunderts geschehen ist.« (T. Todorov)“

Obsáhlý román s hlavním hrdinou, chlapcem Theem, jeho lidské a názorové zrání, příběhy lidí a lidiček z předměstí Belfordu před 2. světovou válkou

Jedná se o jeden ze stěžejních Simonových textů. Plně je zde rozvinut koncept „bezešvé“ prózy, kdy čtenář jen stěží rozlišuje konce a počátky jednotlivých scén a obrazů. Interpunkce je často vyrušena nebo invertována (závorky přecházejí do nových kapitol). Příběh se odehráváněkdy v 60. letech 20. století, časová datace však v příběhovém rozvoji nehraje zásadní roli. Bezejmenný hlavní hrdina (zřejmě zástupné ztělesnění hledajícího já) se jednoho rána probudí ve svém zchátralém barokním domě, který udržuje jen s vypětím všech svých sil, a během následujících 16 hodin všedního dne naplněného banálními činnostmi (návštěva banky, prodej židle, návštěva příbuzného, večeře v kantýně), z různých, převážně vizuálních fragmentů, zrekonstruuje celý dosavadní život. V souvislosti s tímto postupem přední postmoderní francouzský myslitel Jean-François Lyotard používal termín „anamnéza přítomnosti“.

Překlad francouzského výboru vydaného roku 2002 přináší úryvky z děl různých žánrů: novinové články, úryvky beletristických děl nebo esejů, osobní dopisy, předmluvy ke sborníkům a ukazuje jak různorodost Camusovy tvorby, tak hlubokou jednotu jeho otázek i přesvědčení. Vybrané texty byly napsány v letech 1943 až 1958 a od té doby se mnoho změnilo a otázka terorismu nabyla podstatně odlišných rozměrů. Camus se nedožil nezávislého Alžírska, ani pádu SSSR, ani vzestupu náboženského fanatismu. Přestože promýšlel a psal tyto stránky pro svou dobu, nepochybně se týkají i nás – ať jde o novinové články nebo úryvky z esejů a literárních děl – a mohou nám pomoct lépe pochopit současné dění v Alžírsku, na Středním východě i newyorské události z 11. září 2001. Tyto texty totiž vypovídají o Camusově prozíravosti založené na morálních, filosofických a politických úvahách, jež jsou vždy úzce spjaty s historickými událostmi. Camus důrazně odmítá jakkoliv ospravedlňovat zabíjení a nesouhlasí s tvrzením, že by účel světil prostředky, protože je přesvědčen, že „násilí je zároveň nevyhnutelné i neospravedlnitelné“ a že určité meze jsou nezbytné proto, aby spravedlnost, svoboda, lidská důstojnost a štěstí zůstaly zachovány; přináší nám tedy vzkaz bez iluzí, ale paradoxně také důvody, abychom si ze světa nezoufali.