Kateřina Lukešová Reihenfolge der Bücher

Francouzský sémiotik Tzvetan Todorov zvolil formu "příkladné historie" k analýze vztahu "já" a "druhého". Jako Bulhar žijící ve Francii od roku 1963 se zabývá otázkou "jinakosti" nejen odborně. Pro toto téma si vybral historický materiál, který je základem moderní doby – objevení a dobytí Ameriky, konkrétně Střední Ameriky. V knize z roku 1982 se v čtyřech oddílech (Objevit, Dobýt, Mít rád, Poznat) odvíjí příběh komunikace a tragického nedorozumění mezi dvěma civilizacemi na počátku novověku. Todorov ilustruje své úvahy autentickými texty, deníky a dopisy objevitelů a dobyvatelů, kteří se stávají postavami napínavého příběhu. Od Kolumba po Cortése a aztéckého vládce Moctezumu, protagonisté 16. století reprezentují širší dramata komunikace a vnímání odlišnosti. Španělská conquista, jako největší genocida v historii, formovala identitu moderního člověka, přičemž homogenizace hodnot a masakrování ve jménu nadindividuálních ideálů paradoxně utvářelo moderní morální pozici. Dobytím Ameriky svět získal i ztratil, a kniha nám nabízí cenné poučení o těchto ziscích a ztrátách.

«Unsere Verbrecher sind nicht mehr jene entwaffneten Kinder, die zur Entschuldigung die Liebe anriefen. Sie sind im Gegenteil erwachsen und haben ein unwiderlegbares Alibi, die Philosophie nämlich, die zu allem dienen kann, sogar dazu, die Mörder in Richter zu verwandeln.» Mit der hier vorliegenden Essaysammlung setzt Albert Camus die Tradition der französischen Moralisten fort. Das strenge und anspruchsvolle Werk ist eine Absage an die Auffassung, dass Geschichte ein sinnvoller Ablauf sei. Er versucht nachzuweisen, dass die politischen Ideen von der Mitte des 18. Jahrhunderts bis heute Konstruktionen und Utopien waren, da sie das Absolute wollen, und deshalb notwendig ins Absurde, in Terror und legitimierten Mord einmünden mussten.

Dva romány vyprávějí odlišně laděné příběhy člověka, který se ocitl v mezní situaci. Černé kouzlo (1983) je sarkastickým autoportrétem antihrdiny, jehož jediným programem je odcizení a sebezničení. Příběh je zároveň kritikou francouzského měšťáctví v době alžírské války. Barbarská svatba (1985, Goncourtova cena) je otřesným příběhem beznadějné vášně syna k matce, která jej odmítá, protože je plodem jejího brutálního znásilnění v mládí. Čtyřicetiletý autor vypráví strhujícím, expresivním způsobem, který si vynucuje účast a dotýká se citů čtenáře.

Obsáhlý román s hlavním hrdinou, chlapcem Theem, jeho lidské a názorové zrání, příběhy lidí a lidiček z předměstí Belfordu před 2. světovou válkou

Jedná se o jeden ze stěžejních Simonových textů. Plně je zde rozvinut koncept „bezešvé“ prózy, kdy čtenář jen stěží rozlišuje konce a počátky jednotlivých scén a obrazů. Interpunkce je často vyrušena nebo invertována (závorky přecházejí do nových kapitol). Příběh se odehráváněkdy v 60. letech 20. století, časová datace však v příběhovém rozvoji nehraje zásadní roli. Bezejmenný hlavní hrdina (zřejmě zástupné ztělesnění hledajícího já) se jednoho rána probudí ve svém zchátralém barokním domě, který udržuje jen s vypětím všech svých sil, a během následujících 16 hodin všedního dne naplněného banálními činnostmi (návštěva banky, prodej židle, návštěva příbuzného, večeře v kantýně), z různých, převážně vizuálních fragmentů, zrekonstruuje celý dosavadní život. V souvislosti s tímto postupem přední postmoderní francouzský myslitel Jean-François Lyotard používal termín „anamnéza přítomnosti“.