Lenka Kalinová Bücher

Studie zkoumá sociální dějiny do roku 1989 s přesahem do prvních let transformace. Pojetí tématu jako integrálních sociálních dějin, s širším časovým záběrem, se začleněním do mezinárodních, společenských a ekonomických souvislostí potvrdilo zvláštnosti sociálních dějin. Vzhledem k dlouhodobému vývoji sociálních institucí a jejich sepětím s bezprostředními zájmy obyvatelstva se v nich uplatňuje dlouhodobá kontinuita. První část knihy se zabývá masovými protesty obyvatelstva, zvláště dělnictva, odborů a mládeže proti obnově starých pořádků, souvislostmi jejich útlumu v dalších letech a rozvoje opozičního hnutí. Hlavní část práce obsahuje kritickou analýzu sociálních poměrů „normalizované společnosti“ v oblasti pracovních a příjmových vztahů, způsobu života, sociálního zabezpečení, zdravotního a vzdělávacího systému. Změny vnějších podmínek a jejich ideová reflexe v 80. letech, politická krize uvnitř země a v sovětském bloku urychlily erozi systému a jeho pád. Ovlivnily i charakter přechodu k demokracii a první kroky ekonomické transformace. V této době se potvrdilo, že sociální reformy nebylo možné provést „šokovou terapií“. Připravované projekty a pokusy o jejich realizaci proto tehdejší pragmatická vládní politika z obav před sociálními otřesy měnila a odložila na pozdější dobu.

Autorka předkládá stručnou sociologickou a ekonomickou analýzu stavu české společnosti v letech 1945-1948. Dokládá, jak byl poválečný ekonomický a sociální vývoj v Československu poznamenán zážitky hospodářské krize třicátých let, druhé světové války a osvobození sovětskou armádou. Ukazuje, jak byly v československém prostředí reflektovány ekonomické teorie prosazující zásahy státu do tržní ekonomiky a snahy o zajištění sociální spravedlnosti. Blíže se pak věnuje okolnostem vzniku hospodářských a sociálních částí Košického vládního programu, úloze odborového hnutí a náladám ve společnosti v letech 1949-1948.

Studie rozšiřuje pohled na zkoumané období o podrobnější anatomii fungování společnosti z hlediska vztahu mezi mocí a občany. I přes mobilizaci souhlasu a manipulaci s obyvatelstvem existoval rozdíl mezi chtěnou a skutečnou kontrolou moci. Po druhé světové válce zůstaly naděje obyvatelstva na demokratické uspořádání nenaplněné, což otřáslo legitimitou vládní moci. V důsledku sociálních protestů a obav z napětí byla politická reprezentace po roce 1953 nucena přejít k ekonomickým a sociálním kompromisům. Odpovědí na neorganické zásahy do sociálních systémů a omezení suverenity sociálních institucí byla kritika a neposlušnost jejich aktérů. Monopolní moc musela reagovat politickými ústupky. Nejvážnější reakcí na neudržitelnost centrální regulace a změny ve složení obyvatelstva bylo formování reformního projektu v 60. letech. Široká podpora reforem občanským hnutím a vznik konsenzu mezi vedením a společností umožnily rozvinout reformní program do podoby nového systému. Porážka občanského hnutí ukončila experimentování se socialismem, po němž bylo možné systém měnit pouze zvláštní, „revoluční“ cestou.

Určeno především pro posluchače národohospodářské fakulty VŠE.