Psí táta, aneb, (Ne)herec a jeho smečka

A tak k nám do domácnosti přišla Kačenka. Poprvý jsem ji uviděl na cvičáku. Holky ji tam přivezly a zavolaly mi, ať přijdu. Netušil jsem proč. Asi si fakt myslely, že sem takovej bručoun. A pak jsem ji zahlídl. Strakatej malej buldoček, s jedním nakouslým ouškem, okousanýma tlapkama, vystouplejma žebrama a neskutečně vytahanýma cecíkama. Zbídačenej pejsek, ale s tím nejkrásnějším pohledem na světě. Když tu teď všechno píšu, jsem rád, že tu jsem sám, protože mám chuť brečet jako želva. Ve vztahu s Kačenkou máme tolik emocí, že o tom nesmím moc přemejšlet. Všichni pejsci na cvičáku běhali, jen Kačenka seděla u mý nohy a koukala na mě. Když jsem se rozešel, popoběhla se mnou. Oddaná byla už tenkrát, a otevřená i přes veškerý její utrpení. Na nikoho nikdy nezanevřela a má všechny ráda. Byla šťastná, že s náma může být. A já tam stál a nevěděl, co mám dělat. Koukal jsem na ni z tý mojí vejšky, něco jsem na ni brumlal a mrzelo mě, že jsem o ní pochyboval.