Výbor z povídek argentinského autora představuje čtenáři prakticky celou autorovu povídkovou tvorbu. Pro autora je typické umění mystifikace, prolínání snu a skutečnosti, které v rámci literární fikce vytváří podobenství lidského údělu a věčné proměny postavení čověka ve světě náhod. Ve svých povídkách autor důsledně zpochybňuje empirickou skutečnost, v jejích metaforách rozvrací čas i lidskou identitu, aby tak lépe pronikl pod povrch věcí a dějů k podstatě člověka.
V Borgesových fantastických povídkách dochází k popírání skutečnosti, respektive k nahrazení skutečnosti jinou. Soubor povídek největšího žijícího spisovatele Latinské Ameriky, rozdělený do oddílů Zahrada, v které se cestičky rozvětvují (1941), Artefakty (1944), Alef (1949) a zahrnující povídky fantastické, detektivní či přesněji kriminalisticko-fantastické povídky zasazené do argentinského prostředí městského i venkovského. Příběhy, v nichž autor suverénně rozehrává složitá témata tajnosti, hrůzy a chaosu, infikující duševní život dnešního člověka.
Povídky Spisů I pocházejí z autorových prvních povídkových sbírek (Fikce, 1944; Alef, 1949) a patří k jeho nejznámějším dílům. Mistrovské texty jako Zahrada, ve které se cestičky rozvětvují, Babylonská knihovna či Alef zásadně ovlivnily několik generací čtenářů a spisovatelů a učinily z Borgese klasika fantastické prózy. Významnou polohu jeho tvorby představují povídky z argentinského prostředí. Pro českého čtenáře má pak specifické kouzlo povídka Tajný zázrak, kterou Borges umístil do Prahy.
Výbor poezie Antonia Machada, jednoho z největších španělských básníků 20. století. Jeho poezie není jen poutavou evokací jeho dvou domovů, smavé Andalusie jeho mládí a drsné Kastilie jeho mužného věku a jeho životní lásky. Není to jen strhující obraz básníkova osobního údělu, ale také dramatická vize osudů celého Španělska v předvečer občanské války, k jejímž obětem patřil nakonec i sám básník.
Čtvrtý svazek Borgesových spisů zahrnuje dvě sbírky raných esejů z třicátých let 20. století. Texty knihy Evaristo Carriego jsou věnovány ryze argentinským tématům, zejména starému Buenos Aires a jeho předměstí s poetikou tanga, soubojů na nože a jezdců, kteří mizí v pampě. Sbírka Diskuse pak přináší další základní témata Borgesova díla, mezi něž patří úvahy o čase a nekonečnu, ale především o knihách a literatuře.
Breite Brust, Gelenke starkknochig wie die eines Füllens, die Haut der Hände lederhart wie der Panzer eines Gürteltieres. Als Kleidung ein einfacher Leibgurt, eine kurze Bluse, die sich über dem beinernen Messergriff bauscht, an dem eine einfache Reitpeitsche hängt. Sein Chiripá ist lang und schleppend, und um den Nacken trägt er ein einfaches schwarzes Halstuch, dessen Enden über die Schultern geworfen werden. Diese Beschreibung erinnert an einen Wildwest-Helden, doch die Pampas haben eigene, unverwechselbare Typen geprägt. Der Roman über das Leben der argentinischen Viehtreiber machte seinen Verfasser berühmt und zählt heute zur Weltliteratur. Er erzählt von den Lehr- und Wanderjahren eines Jungen, der von zu Hause flieht, um wie sein Idol, der berühmte Gaucho Sombra, zu werden. Von zwei zänkischen Tanten brutal erzogen, sehnt er sich nach dem "Paradies der Straße, der Freiheit in den Pampas". Doch das Leben dort ist rau und voller Wechselfälle; Schulkenntnisse sind hier wertlos. Die Arbeit ist selten ehrenvoll, der Sattel hart, und eine Regennacht auf bloßem Rasen kein Vergnügen. Die wahre menschliche Natur, nach der der Junge sucht, zeigt sich bei den bewunderten Gauchos nur selten. Sich zu bewähren ist schwer, und die Freiheit ist unheimlich!
Varelův román Temná řeka je typickou ukázkou latinoamerické prózy zaobírající se sociální tématikou, napsán byl v roce 1943, v roce 1946 byl vydán a dočkal se v krátké době překladu do patnácti jazyků a také zfilmování. Zajímavá a daném teritoriu neobvyklá je ale celková kompozice, tvořená v podstatě třemi liniemi. Hlavní dějová a současně ideová linie románu popisuje život sběračů listů yerby (známý čaj maté) v pralesech na horním toku řeky Paraná se vším tím krutým prostředím, ve kterém lidská, morální a citová degradace člověka nezná mezí. Další linii tvoří paralelně vložené kapitoly nazvané střídavě V pasti a Dobývání (zřejmě inspirováno Steinbeckovými Hrozny hněvu), které jednak ukazují historické kořeny bezohledného vykořisťování jak lidí, tak i přírody nebo signalizují jako trvalý spodní proud rozvíjející se drama vlastního příběhu. Současně vytvářejí kontrast mezi krutou realitou děje a lyrickou básnivostí popisů přírody. Tento protiklad je zřejmě také zdrojem umělecké působivosti knihy. Nepochybně k úspěchu knihy přispěla i skutečnost, že Varela celou oblast Horní Paraná sám křížem krážem procestoval a seznámil se tak jak s přírodou, krásnou ale současně krutou, tak i se všemi možnými lidskými i společenskými typy a jejich způsobem života a proto dovedl jak prostředí tak jednotlivé postavy ve své knize tak výstižně vylíčit.
