Dana Gálová Bücher

Spisovatel Sándor Márai se deníkovým zápiskům věnoval po celou druhou polovinu svého života. V prvním svazku Deníků, vydaném poprvé už roku 1946, zachytil autor atmosféru válečných let 1943–1944; své názory a myšlenky vztahující se na tehdejší dění vyslovuje s nemilosrdnou upřímností. Válka jen posílila jeho přesvědčení, že staré Evropě byla zasazena smrtelná rána, a je nutno si klást otázku, jak velkou část tradičních hodnot hodlá nová budoucnost akceptovat. Ke zkoumání této otázky v zrcadle aktuálních událostí mu přišla i později vhod deníková forma. Máraiho Deníky jsou od počátku koncipovány jako texty určené k vydání a tvoří jakési románové pásmo bez předem stanoveného konce, mozaiku bezprostředních zážitků komentovaných jakoby nezúčastněným pozorovatelem.

Bibóův myšlenkový systém spojuje hlubokou křesťanskou víru s liberálními principy. Veškerý vývoj lidstva by se měl řídit etickými principy jakési ideální křesťanské církve, jež mohou člověka uchránit před mnohým utrpením. Etické principy křesťanství však nesmí omezovat lidskou svobodu, neboť niterná možnost volby je nedotknutelná. Svobodná lidská bytost má nezadatelné právo žít v takovém společenském uspořádání, které ctí důstojnost člověka. Revoluční změna zosobňuje jediné řešení nedůstojného postavení lidské bytosti, protože jakýkoli nespravedlivý společenský řád nemá právo na existenci. Toto filozofující východisko maďarský myslitel v jednotlivých studiích využívá rozboru poválečné historie své vlasti, širších evropských souvislostí i obecných politologických problémů. Zajímavá publikace přibližuje filozofické, historické a politické postoje významné maďarské osobnosti našeho století.

Zrod a taje hudby. Co všechno vydává zvuky? Co je ticho? Co je vnitřní sluch? Síla zvuku, hluboké a vysoké tóny, to všechno patří k hudbě. Co je rytmus a jak jej zapisujeme? Co je melodie?

Olyasféle ez a könyv, mint a régi füves könyvek, amelyek egyszerű példákkal akartak felelni a kérdésekre, mit is kell tenni, ha valakinek a szíve fáj, vagy elhagyta az Isten. Nem eszmékről és hősökről beszél, hanem arról, aminek köze van az emberhez. Írója tanulva akarja tanítani embertársait, tanulva a régiektől, a könyvekből, azokon keresztül az emberi szívből, az égi jelekből. Elemi ismereteket kíván közvetíteni az emberi élet alapigazságait illetően. Márai Sándor 1943-ban írott művét Epiktétosznak, kedves Marcus Aureliusának, Montaigne-nak és valamennyi sztoikusnak ajánlja, akiktől a hatalomról, a jókedvről, a félelemmentes életről tanult.

Hans-Henning Paetzke, geboren 1943 in Leipzig, absolvierte eine Schauspielausbildung und studierte anschließend klassische Philologie, Germanistik und Psychologie in Halle, Budapest und Frankfurt am Main. Seit 1968 arbeitet er freiberuflich als literarischer Übersetzer, Herausgeber und Autor und lebt in Budapest. Imre Kertész wurde am 9. November 1929 in Budapest geboren und entstammt einer kleinbürgerlichen Familie. Aufgrund seiner jüdischen Herkunft wurde er 1944 im Alter von fünfzehn Jahren nach Auschwitz deportiert und 1945 aus Buchenwald befreit. Nach dem Abitur 1948 arbeitete er als Journalist, wurde jedoch entlassen, als die Zeitung Világosság zum Parteiorgan der Kommunisten erklärt wurde. Von 1951 bis 1953 leistete er Militärdienst. 1960 begann er mit seinem Roman Sorstalanság, der 1975 in Ungarn veröffentlicht wurde, jedoch erst 1985 literarische Beachtung fand. Kertész verdiente seinen Lebensunterhalt hauptsächlich als Übersetzer und übertrug Werke von Autoren wie Nietzsche, Freud und Wittgenstein ins Ungarische. Die deutsche Neuübersetzung von Sorstalanság 1995 führte zu seinem internationalen Durchbruch, und im Herbst 2002 erhielt er den Nobelpreis für Literatur. Seit 1953 lebt Kertész als freier Schriftsteller in Budapest.

Mit einem brüsken «Nein» antwortet B. auf die harmlose Frage eines Bekannten, ob er Kinder habe. Und so unerbittlich weigerte er sich in seiner Ehe, Kinder zu zeugen. In einem großen Monolog begründet der Erzähler seine scheinbar schockierende Absage. Eine «Todesfuge in Prosa, die in ihrer ergreifenden Schönheit noch einmal das gesitige Erbe des Abendlandes aufleuchten läßt, bevor es im Grauen von Auschwitz untergeht.» (Neue Zürcher Zeitung)