Martin Buber Reihenfolge der Bücher

Raný spis Daniel. Die Gespräche von der Verwirklichung (1913) bývá charakterizován jako zárodečný odkaz na později diferencovaně rozvíjenou filosofii Já a Ty, kvůli stylu a celkovému vyznění je však vnímán spíše jako určitá ozvěna Hölderlinova Hyperiona a Nietzscheho Zarathustry. Podkladem pěti poeticko-filosofických dialogů, v nichž dominuje postava jménem Daniel je téma uskutečnění, realizace. Tento pojem se u Bubera dotýká uskutečňování se nestvořeného skrze stvořené, a zvláště jeho lidské reflexe prostřednictvím „odpovědí“, tj. činů. Podrobněji je rozvíjen v kapitolách o zaměření, skutečnosti, smyslu, polaritě a jednotě. Na protikladu k „orientovanosti“, „obeznámenosti“, což je přístup k životu opírající se o zděděné jistoty, autor líčí realizaci, která není uskutečňováním nějaké „ideje“ skrze lidské působení (jak bylo někdy mylně chápáno i Buberovo pojetí uskutečňování Boha), nýbrž činěním světa skutečným pro božskou přítomnost – gottwirklich. K stavu mysli, jenž je jedním z předpokladů tohoto procesu, nás autor uvádí právě skrze iniciační možnosti dialogu, v němž se řeč dotýká podstaty. Účastníci vždy směřují k bodu prožitku smyslu – toho, co vyslovili, i sebe sama v rozvinutí do vzájemnosti; k transformaci. Každý rozhovor je zasazen do konkrétního prostředí (hory, město, divadlo, zahrada, moře), které hraje roli světa, jenž je střídavě objektem i subjektem, vstupujícím do vědomí podstatným způsobem. Proces duševního sjednocování se popisuje v jednotlivých fázích (sestup do propasti chaosu, nalezení směru a sjednocení sil na základě jediného zaměření), přičemž významný je dynamický prvek. Součástí „přemostění“ propasti je setkání s „tisícijmennou i bezejmennou polaritou veškerého bytí“ a vytvoření duševní jednoty zevnitř této tenze. Východisko je následně spojeno s duševní aktivitou „zaměřování se“, kterou lze srovnat s činností stvoření na rozdíl od pasivního spočívání. Vzniklá jednota neexistuje jednou provždy, nýbrž neustále pokračuje a obnovuje se. I Království Boží je tak „královstvím nebezpečí a odvahy, věčného začínání a věčného stávání se, otevřeného ducha a hluboké realizace, královstvím posvátné nejistoty“.

Die Sammlung bietet tiefgreifende Einblicke in das Denken von Martin Buber durch ausgewählte Worte, Geschichten und Texte, die seine Philosophie von Menschlichkeit und Weisheit widerspiegeln. Sie thematisiert die Bedeutung von Beziehungen und das menschliche Dasein, angereichert durch eine biografische Skizze von Dr. Bernd Aretz. Die Texte laden dazu ein, über den eigenen Glauben und die zwischenmenschlichen Verbindungen nachzudenken. Die anhaltende Nachfrage nach diesem Werk zeigt die zeitlose Relevanz von Bubers Gedanken in der heutigen Welt.

Spisy k dialogickému principu v psychologii a psychoterapii. Personalistická filosofie se v Buberově díle neustále prolíná s psychologickými tématy s mnoha přesahy do psychoterapie. Věnoval se jim nepřetržitě od dob studií a zejména od počátku 20. století, kdy se začal seznamovat s psychoanalýzou. Buberův vztah k této metodě byl posléze kritický, přičemž jej charakterizoval nesouhlas s Freudovými redukcionistickými postoji nejen ve vztahu k náboženství a důraz na respekt vůči celistvosti člověka i při terapii oproti čistě analytické metodě, preferující podle něj pouze dílčí sféry. Do výboru zařazená přednáška Existenciální nedůvěra mezi člověkem a člověkem (6. dubna 1952 v New Yorku) zmiňuje teorie Freuda a Marxe jako symptomy probouzení rozsáhlé mezilidské nedůvěry. Ve spisu Vina a pocity viny (1957) Buber publikuje detailní kritiku psychoanalytických náhledů na tuto oblast, které podle něj popírají schopnost člověka morálně posoudit vlastní činy a uvědomit si svou „existenciální vinu“. V terapii pak nestačí pouze vynést příčiny oněch „pocitů“ z nevědomí do vědomí; ale měla by být provázena reálným „odčiněním“, jež má své zákonitosti a jde o dlouhodobý proces zasahující celou osobnost. V přednášce nazvané Psychizace světa se zabývá kritikou různých forem psychologismu a zejména poprvé formuluje svůj názor na význam dialogické filosofie pro psychoterapii. Právě Trübova terapeutická metoda byla prodchnuta tím, co Buber nazýval „dialogem“. Do výboru zařazená stať Uzdravení ze setkání vyšla jako předmluva k stejnojmennému Trübovu dílu (1951) a poté i separátně. Tento hlavní princip psychoterapie promýšlel Buber asi třicet let. Léčení psychických nemocí podle něj vyžaduje od terapeuta jednak to, aby s klientem či pacientem navázal vztah a jednal s ním jako s osobou, nikoli jako s objektem, a jednak aby jej uznával nejen v přítomné, ale i v potenciální celistvé podobě, k níž se může vyvinout. Z těchto hledisek Buber nově řeší otázky osobnosti, vědomí a nevědomí, přenosu atd. V článku Následovat společné (1956) se zabývá východiskem svého chápání interpersonality, pojetím hérakleitovského „společného světa“, který není pouze kategorií sociální. Únik z mezilidství jakožto bytostné skutečnosti může směřovat jak do čistě individuální sféry, tak do kolektivu, v němž se pěstují nedialogické vztahy a ztrácí se nejen osobitost jednotlivců, ale i jejich autentické soubytí.

"To the best of my knowledge," writes Martin Buber of this book, "what has been attempted here is the first comprehensive attempt of its kind." Buber, steeped in the literature of the Old Testament as he is, here seeks to disengage history from saga and to convey the meaning of Sinai to the 20th century. In this book a fascinating attempt is made to depict the historical Moses. The work is rich in brilliant comment. He has profound things to say on the flight of Moses to Midian, where he met with a life resembling that of his ancestors; on the Burning Bush where he saw fire but no form; on Moses before Pharoah, as the first historical instance of prophet versus king; on the contrast between Moses summoned and anointed by God and Balaam made us of by Him. The style is invariably clear, precise, and dignified. This is a book to be read, re-read, and treasured.

Die Übersetzung der hebräischen Bibel durch Martin Buber und Franz Rosenzweig zeichnet sich durch ihre sprachliche Kreativität aus und fängt den einzigartigen Charakter der Originaltexte in deutscher Sprache ein. Die poetische Kraft der biblischen Worte wird eindrucksvoll vermittelt, sodass die Leser sowohl die Übersetzung als auch einen tiefen Kommentar erleben können, ohne dass zusätzliche Erklärungen nötig sind. Diese Arbeit wird als eine bedeutende literarische und spirituelle Leistung gewürdigt.

Méně známá a dosud nepřeložená kniha Martina Bubera vznikla během druhé světové války a vychází z předpokladu hluboké společenské krize, které lze čelit důsledným promýšlením kořenů naší civilizace. Autor se zaměřuje na reformní pokusy 19. století, které reagovaly na důsledky Francouzské revoluce, a podává charakteristiky Saint-Simona, Owena a Fouriera, které Marx označil jako „utopičtí socialisté“. Buber odhaluje zdroje utopického přesahu nejen u těchto osobností, ale i u Marxe. Zkoumá konkurenci mezi různými ideovými východisky a kriticky se vyjadřuje k myšlenkám Proudhona, Kropotkina či Landauera. Autor tvrdí, že názorový střet různých reformních návrhů trpěl sklonem k abstraktním schématům, což vedlo k dogmatické předsudečnosti. Kritické hledisko se mění, když Buber pojednává o zakládání kibuců, kde nachází nové předpoklady pro uskutečnění utopických ideálů. Opírá se o svou zkušenost s realizací kibuců a v závěru rozvíjí představu o zastupitelském systému, který by mohl zmírnit centralizaci a marginalizaci voličské masy. Buberovo dílo odkrývá rozměr jeho myšlení, který se v dosud přeložených knihách objevuje jen náznakově. Téma je aktuální a nabízí východisko z obtíží, které provázejí i současnou společnost, a zároveň slouží jako historické svědectví o době a ideovém zápasu.

Martin Bubers „Der Weg des Menschen“ betont die Bedeutung der Gottesnähe und das Vertrauen in ihre heilsame Kraft. Udo Mathees Objekte ermöglichen vielen Menschen, diese Erfahrung zu machen.

Dielo Otázka jedincovi má zásadné miesto v tvorbe významného mysliteľa 20. storočia Martina Bubera. Narastajúci záujem o Buberovu dialogickú filozofiu sa intenzívne týka aj spisu Otázka jedincovi, najmä pre jeho silnú väzbu na myslenie Sorena Kierkegaarda. Autor sa v diele zaoberá predovšetkým základnými otázkami filozofickej antropológie, filozofie dialógu, filozofie existencie, sociálno-politickej filozofie a teológie. Nosnou témou je rozpracovanie konceptu zodpovedného jedinca, ktorý predstavuje korektív voči individualizmu aj kolektivizmu. Zodpovedný jedinec je redifiníciou Kierkagaardovej kategórie jedinca, ktorej Buber vyčíta najmä náboženský akozmizmus, z ktorého vyplývajú negatívne sociálno-politické dôsledky (napr. apolitickosť). Buber predstavuje človeka ako bytosť, ktorá sa stáva sebou samým (zodpovedným jedincom) nie v bytostnom vzťahu k sebe samému, ale k druhým ľuďom, či už ako jednotlivcom alebo ako spoločnosti a v bytostnom vzťahu k Bohu a k svetu. V tomto diele sa Buber zameriava na skúmanie vzťahu medzi bytostným vzťahom človeka k Bohu a k celku verejnosti.