Pavel Eisner Bücher

Kniha o češtině, autor Pavel Eisner, nabízí fascinující pohled na mateřský jazyk v téměř osmi stech stránkách. Spojuje odbornost s osobním vyznáním lásky k češtině a přináší poutavé vyprávění o tom, co nás provází od narození. Po úvodním vyznání nás čeká logicky uspořádané kapitoly s překvapivými názvy, které byste v odborné literatuře nečekali. Autor si s jazykem i čtenářem hraje, a tak se například v kapitole O jejím těle dozvíme o hláskách. Čtení připomíná detektivku, s postupným odhalováním a nečekanými zápletkami. Eisner nás provede i zapomenutými prvky jazyka, jako je jer a jeřík, a seznámí nás s tragickou hláskou „ě“, kterou lze jen napsat, ale těžko vyslovit. V kapitole o mládenečkovi se dozvíme o vzácnosti češtiny, kde se píše „u“ s kroužkem. Autor také odhaluje, že hovorová čeština může být pomalá, což může cizincům způsobit potíže. Kniha je oslavou krásy češtiny, kterou je třeba plně porozumět. Na závěr autor shrnuje, že mateřština je vzduch, jímž dýchají plíce naší duše, a vybízí nás k hrátkám s tímto jazykem.

Dvousvazkové vydání. "Kniha o češtině" vznikla z přemýšlení o jazyce, z přemýšlení ne zrovna soustavného, ale soustředěného. Nemůže a nechce nahradit poučení, jaké o jazyce může dát jen věda. K té má autor opravdovou úctu, a má ji do té míry, že češtinář na zapadlém venkově, který napíše kloudné pojednání o nějakém speciálním jazykozpytném předmětu, je v jeho očích víc než autor průměrného románu, i kdyby mu deset porot udělilo po státní ceně. Autor "Knihy o češtině" se neplete vědě do jejich věcí. Nechce nahradit ani jedinou z krásných knih, kterou nám dala a ještě dá nová a také již radostná věda o jazyce, věda, z níž se stala chlouba veškerého badatelského usilování v národě. Autor "Knihy o češtině" chcce práci vědy jen doplnit.

Subjektivní, vtipně komentovaný výběr z české slovní zásoby, zkoumaný znalcem nejpovolanějším z úhlu historického, mluvnického, komparativního i citového.

Noch immer ist es schwierig, den Völkermord an den Armeniern in den Jahren 1915 bis 1917 beim Namen zu nennen. Als Franz Werfel 1930 durch Anatolien reiste, schockierten ihn die Begegnungen mit Zeitzeugen und er begann, akribisch für einen Roman zu recherchieren. ›Die vierzig Tage des Musa Dagh‹ beschreiben das Schicksal einer armenischen Familie, die langsam ausgegrenzt und schließlich mit Waffengewalt verfolgt wird. Auf dem Heimatberg, dem Musa Dagh, leistet ihre Dorfgemeinschaft der Vertreibung Widerstand. Umsichtig und differenziert, mit einer klaren, fließenden Sprache verwandelt Werfel diese historische Katastrophe in ein eindrucksvolles Epos. Mit dem Werkbeitrag aus Kindlers Literatur Lexikon. Mit Daten zu Leben und Werk, exklusiv verfasst von der Redaktion der Zeitschrift für Literatur TEXT + KRITIK.

Obsahově samostatná závěrečná část tetralogie, Josef a bratří jeho (Příběhy Jákobovy, Mladý Josef, Josef v Egyptě). Jádrem je biblický příběh, jak jej podává Genesis, první kniha Mojžíšova, k němuž Thomas Mann přibral děje a „příběhy“ Josefových předků, počínaje Abrahamem. Rozhojnil je motivy ze staré legendární literatury židovské a biblický mýtus spjal s mytickými motivy předoasijskými, především s egyptskými, aby tak Josefův příběh vyrostl z rámce kmenového na příměrový příběh všelidského dosahu. Hlavní pozornost věnuje Josefovu přerodu, kterým se v péči o egyptský stát stává z výjimečného a společensky neodpovědného snílka dobrodincem, živitelem bratří, kmene, velké cizí říše a téměř celého tehdejšího okrsku zemského. Tetralogií, dokončenou roku 1943, chtěl autor proti lži-mýtu rasistické lůzy postavit mýtus pravý, mýtus humanizovaný, mýtus o sebe-umravňovacím pochodu a zápasu člověka, lidstva.