Guido Morselli Reihenfolge der Bücher

Satirický román Řím bez papeže psal Guido Morselli v roce 1966 jako sci-fi z blízké budoucnosti, odehrává se v naší nedávné minulosti a my ho dnes můžeme číst i jako výpověď o naší současnosti.Švýcarský kněz Walter se po třiceti letech, která uplynula od doby, kdy byl mladým seminaristou, vrací do Říma konce druhého tisíciletí. Čeká na audienci u papeže Jana XXIV., jenž po rozpuštění papežského dvora opustil Vatikán a přesunul se do malé venkovské rezidence. Při hledání ztraceného času Walter prochází chátrajícím věčným městem, které „přestává být starobylé, poprvé je staré“, a zapisuje své postřehy: katolická církev se snaží držet krok s dobou tím, že se „protestantizuje a zeseveršťuje“, a současně v jejím lůně probí­há rozkol mezi pokrokáři, z větší části ateisty, neboť „ateismus je svého druhu víra“, a tradicionalisty, pro něž jsou Bůh i ďábel dosud živí. O papeži, který má mimo jiné rozhodnout „arbitráž“ ohledně rozdělení vesmírných držav na Měsíci mezi USA a SSSR, se mezi lidmi šušká, že má snoubenku, ale že o něj projevila zájem i americká prezidentka Jacqueline Kennedyová — celibát katolických kněží byl totiž zrušen. Feministky usilují o resexualizaci prostřednictvím rozšíření ženských sekundárních pohlavních znaků, antropologové razí teorii o tom, že člověk pochází z klokana, mezi mladými kněžími je „spousta radikalismu a žádný strach z toho, že si budou protiřečit“, pluralismus je heslem doby, ale každý nonkonformní postoj se trestá ostrakizací…

Am 2. Juni um 2 Uhr morgens verschwindet die gesamte Menschheit, lautlos und ohne Spuren zu hinterlassen. Zurück bleiben die Sachen und die Tiere, die sich schon bald mit wachsender Furchtlosigkeit hervorwagen, um die Erde wieder in ihren Besitz zu nehmen. Übriggeblieben ist außerdem: ein einziger Mensch, ein Einzelgänger, der mit der Welt nicht zurechtkam und sich in ebendieser Nacht das Leben nehmen wollte. In einer paradoxen Umkehrung wird der verhinderte Selbstmörder nun zum einzigen Repräsentanten menschlichen Lebens, zur Menschheit schlechthin. Offen bleibt dabei die Frage, ob er, der einzig verschont Gebliebene, ein Auserwählter oder ein Verdammter ist. Geschrieben kurz vor dem Freitod des Autors, ist Dissipatio ein visionäres Porträt unserer heutigen Zeit, ein philosophisches Vermächtnis und das Testament eines großen italienischen Solitärs.

A fantastic and philosophical vision of the apocalypse by one of the most striking Italian novelists of the twentieth century. From his solitary buen retiro in the mountains, the last man on earth drives to the capital Chrysopolis to see if anyone else has survived the Vanishing. But there’s no one else, living or dead, in that city of “holy plutocracy,” with its fifty-six banks and as many churches. He’d left the metropolis to escape his fellow humans and their struggles and ambitions, but to find that the entire human race has evaporated in an instant is more than he had bargained for. Meanwhile, life itself—the rest of nature—is just beginning to flourish now that human beings are gone. Guido Morselli’s arresting postapocalyptic novel, written just before he died by suicide in 1973, depicts a man much like the author himself—lonely, brilliant, difficult—and a world much like our own, mesmerized by money, speed, and machines. Dissipatio H.G. is a precocious portrait of our Anthropocene world, and a philosophical last will and testament from a great Italian outsider.

[Trovi un'edizione con copertina alternativa per questo ISBN qui] Roma senza papa fu il libro che rivelò Morselli. Quando il romanzo apparve, nel 1974, Giulio Nascimbeni scrisse sul «Corriere della Sera»: «La prima tentazione è di dire che c’è stato anche un Gattopardo del Nord. Viveva in luoghi profondamente lombardi, tra Gavirate e Varese. Scrisse migliaia di pagine. Sperò a lungo che gli editori si accorgessero di lui. È morto il 31 luglio dell’anno scorso. Adesso esce un suo romanzo, Roma senza papa, pubblicato dalla Adelphi, e se ne resta attoniti, come davanti a un frutto raro e inimmaginabile».

Der Roman erzählt die Geschichte einer Tochter, die ihre ganze Liebesfähigkeit auf den Vater konzentriert, und dieses Vaters, der seine Zuneigung der Tochter immer deutlicher entzieht. Nach elfjähriger Trennung verbringen sie den ersten gemeinsamen Urlaub, durch die engen Verhältnisse zweier ineinandergehender Hotelzimmer ständig aufeinander angewiesen. Seit dem frühen Unfalltod ihrer Mutter ist Mimmina im Internat zur Gefangenen einer in langer Einsamkeit geschaffenen Phantasiewelt geworden. Ihrem Vater will sie Mutter, Tochter, Frau und Geliebte sein, ihn bewundert sie, erlebt ihren Körper für die Augen ihres Vaters, drängt sich zu ihm ins Bett. An ihrem Vater, einem radikalen Individualisten, der sich auf seine moralische und intellektuelle Autarkie einiges zugute hält, zerbricht Mimminas sich selbst verneinende Liebe, wird Sie ihr zur Tragödie. Als sie die Vergeblichkeit ihres Kampfes um die Liebe ihres Vaters endlich begreift, gibt sie sich den Tod.

Kniha pozostáva z dvoch samostatných próz: Divertimento 1889 (1975) je ľahkým, vtipne vyrozprávaným príbehom o fiktívnom talianskom kráľovi Umbertovi I. Neškodná a nevinná historka o kráľovi v prestrojení je pláštikom, za ktorým sa skrýva odmietanie monarchie. Druhá próza – Dissipatio H.G.(1977) je príbehom o samote, o nemožnosti komunikovať a o utrpení, ktoré táto situácia vyvoláva v autorovi.