Sylva Fischerová Reihenfolge der Bücher

Do broumovského kláštera přijíždí na literární pobyt spisovatelka Soňa, dcera jednoho z řeholníků internovaných zde od dubna 1950 v rámci akce K, likvidace klášterních řeholníků ze strany komunistické moci. Za Soňou se vypravuje její dcera Ela a na povrch vyplouvají spletité rodinné historie – ale nejen ony. Součástí knihy je také deník, který si otec protagonistky Václav v broumovském klášteře na jaře a v létě 1950 psal (a po létech komentoval), deník jednoho z jeho spolubratrů z let sedmdesátých i výňatky z deníku akademika Charváta z padesátých let. Realita se mísí s fikcí, vstupuje sem válka na Ukrajině i pohřeb anglické královny stejně jako otázka, kolik vážila Gottwaldova játra. Příběh se odehrává v Broumově a na Broumovsku, zčásti přímo v klášterní zahradě a literárním domku, přitom sama literatura se ukazuje jako záležitost krajně pofidérní. Celou knihou pak prolíná tázání po Bohu a Boží přítomnosti, které je také navýsost prekérní, neboť, jak říká Václav, mluvit o Bohu ortodoxně není možné.

Paměť s námi hraje svoje hry – a má v nich vždycky navrch. Nabízí se otázka: nežijeme vlastně jiné životy, protože si minulost pamatujeme špatně? Stalo se to přece jinak – ale to už nevíme, přeznačila to paměť i všechno, co následovalo. A co někdy následovalo právě proto, že jsme si minulost zapamatovali špatně. Sbírka o pasti paměti, vzpomínce jako přibližné mapě času i o „zlaté lásce zkratek“ a období covidu v básni Leden je všivák měsíc. V závěrečné skladbě bere básnířka Ludwiga Wittgensteina za slovo a hraje s ním jeho jazykové hry a rozplétá rodinné podoby – jeho i své vlastní.

Nová próza Sylvy Fischerové je umístěna do Prahy osmdesátých let dvacátého století, která zde ale nejsou líčena prvoplánově a přímočaře, prostřednictvím notoricky známých událostí a jevů. Autorka evokuje dobovou atmosféru takříkajíc zevnitř, skrz postavy a jejich dialogy a pocity, vkládáním deníkových záznamů, popisů snů nebo výpisků z četby. Realistické průběžně přechází do snového, popis tehdejších hospod i vojenské katedry v Motole se pozvolna mění v líčení cizokrajných mytických dění a míst, a vše drží na pilíři milostného příběhu, který ale není hlavním účelem a smyslem vyprávění. Pevně stavěný text se tak stává podobenstvím situovaným do konkrétní doby a míst, ale přitom velmi univerzálním. Novela Sylvy Fischerové je naprosto pozoruhodná a na malém prostoru skýtá mnohem víc zážitků než tlusté romány, které dnes hltají desetitisícové davy.Petr A. Bílek

Co to znaczy odkryć Nowy Świat? I czy jakiś świat rzeczywiście może być naprawdę nowy? Czy bagaż, z którym przybywamy, pozwala nam zostawić stary świat za sobą? Czy nie determinuje sposobu, w jaki postrzegamy nowe miejsce i życie w nim? Między innymi takie pytania zadaje sobie narratorka i bohaterka tej książki, poetka ze starej Europy przemierzająca nowy kontynent. Między innymi – bo pytań jest naprawdę wiele, a imperatyw drążenia, analizowania, zgłębiania rzeczywistości sprawia, że w oczach tej dociekliwej i wrażliwej flâneuse każdy temat – począwszy od zwyczajów lokalnych emigrantów, przez amerykańskie życie literackie, po losy rdzennej ludności – zasługuje na głębszy namysł. Książka Sylvy Fischerovej łączy elementy poezji, prozy, eseju, dokumentu, anegdoty czy dziennika podróży. Stanowi relację z odwiedzonych miast i miasteczek, a zarazem jest zapisem podróży po wspomnieniach, wrażeniach, myślach, ale przede wszystkim po słowach – słowach amerykańskich i europejskich poetów, filozofów, mitycznych indiańskich bohaterów, młodych adeptów literatury i doświadczonych akademickich wyjadaczy, osób dalekich i bliskich, tych rzeczywistych i tych wymyślonych.

Druhý ze čtyř Pindarových cyklů vítězných zpěvů (epiníkií), který obsahuje dvanáct ód oslavujících vítězství v pýthijských hrách: v tradičních všeřeckých sportovních soutěžích, které se konaly každé čtyři roky na počest boha Apollóna v Delfách. Pindarova epiníkia, psaná zpravidla na zakázku bohatých aristokratů, mísí chválu patrona s tradičními mýty a hádankovitými úvahami o vztahu člověka k osudu a k bohům. Výsledkem je jedinečná básnická perspektiva, v níž se aktuální dění lidského světa stává součástí božského řádu skutečnosti a mýtus jako by se odehrával tady a teď. Olympijské zpěvy přeložil do češtiny J. Šprincl (Praha 1968; 2002). Nemejské a Isthmijské zpěvy, stejně jako Pýthijské zpěvy, dosud nikdy (s výjimkou krátkých ukázek) do češtiny přeloženy nebyly. Nakladatelská anotace. Kráceno.

Nové povídky Sylvy Fischerové jsou poměrně krátké, ale zjevně osekané na dřeň, na krystalicky čistý celek, který je nesen atmosférou i stylem a zároveň otevírá hluboké otázky a postihuje nevídané a neohrané paradoxy. Celé je to přitom vystavěno živě, úsečně, hravě, ale i sofistikovaně: vysoké se tu prolíná s nízkým, minulost s přítomností, dialog s vyprávěním, literatura se životem. Výsledkem je pozoruhodný soubor povídek, který není jen rozvíjením, natož recyklováním již vyzkoušených postupů, ale nabízí dosud nejlepší prózy ,které kdy Sylva Fischerová vytvořila a které patří k vrcholům současné české prozaické produkce. Petr A. Bílek

Milovaný i nenáviděný výběr z české poezie, letos podeváté.Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, ale je výsledkem setkání dvou editorů, dvou subjektivních pohledů na poezii daného roku i na poezii jako takovou.Svazek opět představí přibližně čtyři desítky básní, jež byly uveřejněny v uplynulém roce jako básnické novinky česky píšících autorů; pozornost je věnována publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu.S nápadem vydávat tyto výbory přišel v roce 1988 americký básník a kritik David Lehman. Podobné ročenky dnes vycházejí v řadě zemí světa. V českém prostředí se na editorství podílely ty nejvýznamnější osobnosti české poezie, mimo jiné Karel Šiktanc, Miloslav Topinka, Petr Král, Ivan Wernisch, Petr Hruška či Vít Slíva. V roce 2017 se editorského žezla ujmou Sylva Fischerová (arbitr antologie) a Jan Šulc (editor antologie).

„Kavárna je tady kostel pro kuřáky!“ čteme v jedné z básní sbírky. Sylva Fischerová píše o městě, ve kterém se narodila a ve kterém od dob univerzitních studií žije. V některých básních město dokonce nemá jméno, a přece je to nepochybně Praha a její genius loci: Valdštejnská zahrada i náplavka, ale také Velká Praha včetně Motola, Modřan či barrandovských teras. V první části vystupuje zejména Praha osmdesátých let dvacátého století i se znárodněnou kavárnou, pasážemi a „chrámem Techniky“ a s podivnou atmosférou těch let – a ve druhé části Praha nedávná a současná, vždy přitom zažívaná osobně, v celku dějin i životního příběhu. K mnoha obrazům Prahy přidává Sylva Fischerová v tomto výsostně autorském výboru, kde některé básně vycházejí v této podobě poprvé, ještě další obrazy: Praha jako „dryák ředěný Vltavou“ i místo, kde „dějiny světélkují“. I ona ale ví, stejně jako Franz Kafka, že „tahle matička má drápy“.

Nová básnická sbírka Sylvy Fischerové není knihou na jedno přečtení. A není ani další položkou v řadě titulů s názvem „Básníci na cestách“, jak by se mohlo zdát z jejího názvu. Jedná se o sumu životní i básnické zkušenosti, čteme tu zřetelný osobní místopis, ve kterém se konkrétní místa jeví jako průměty dějin a jejich událostí (i pastí). Také zde hrají podstatnou roli lidé autorce nejbližší — zejména otec a obě sestry, včetně otcovy holandské emigrace v době druhé světové války i emigrace sestry Violy po srpnu 1968. Texty jsou nabité obsahy, plné neotřelých slov a nevšedních obrazů, kniha má navíc výsostný rytmický spád jako celek. Je ale dobré číst ji pomalu, zastavovat se a vracet se, opětovně promýšlet již řečené: jen o málokteré české básnické sbírce z posledních let to platí tak jednoznačně jako o Světovém orloji.

Příručky literární vědy obvykle tvrdí, že zábavná a populární literatura vznikla s moderní společností, která umožnila volný čas a rozvoj gramotnosti, a že má konvenční a jednoduché formy. Tato kniha však nabízí jiný pohled, ukazující, že pojmy jako "populární literatura" či "brak" lze aplikovat i na starší literární díla. Autoři zkoumají rozmanité artefakty, jako jsou staroegyptský papyrus Turín, antické milostné romány, křesťanské hagiografie, pašijové divadlo, byzantské parodie a další. Tyto texty ukazují, že hranice mezi brakovou a "vysokou" literaturou nejsou tak jasné. Témata jako sex a násilí se často prolínají s těmi, která se nacházejí v umělecké literatuře. Schematičnost nízké literatury se spojuje s variacemi a hrami mezi konvencí a inovací, které mohou být rafinovanější, než badatelé uznávají. Tato literatura může být nápaditější a subverzivnější než kanonická díla. Její bizarnost, parodický nádech a odpor k pravidlům vysoké literatury nejsou efemérní hodnoty, jak se často tvrdí. Tato "nízká" literatura nás může bavit i tisíce let po jejím vzniku.