Samuel Moyn Bücher

Im Kontext des 20. Jahrhunderts analysiert Samuel Moyn, wie Liberale angesichts der modernen Herausforderungen wie Kriege und Totalitarismen die Ideale der Aufklärung in Frage stellten. Er beleuchtet, wie bedeutende Denker während des Kalten Krieges den Liberalismus umformten und damit ein problematisches Erbe schufen. Das Buch regt zur Reflexion über die Auswirkungen dieser Transformation an und hat in der angelsächsischen Welt eine lebhafte Debatte entfacht. Moyns Argumentation bietet neue Perspektiven auf die Verbindung zwischen Liberalismus und zeitgenössischen Krisen.

"Hermann Cohen (1842-1918) was among the most accomplished Jewish philosophers of modern times. This newly translated collection of his writings illuminates his achievements for student readers and rectifies lapses in his intellectual reception by prior generations"--

How the case to abolish conflict failed and heralded the era of 'forever wars'.

The Cold War roots of liberalism's present crisis "[A] daring new book."--Becca Rothfeld, Washington Post "A fascinating and combative intellectual history."--Gideon Rachman, Financial Times By the middle of the twentieth century, many liberals looked glumly at the world modernity had brought about, with its devastating wars, rising totalitarianism, and permanent nuclear terror. They concluded that, far from offering a solution to these problems, the ideals of the Enlightenment, including emancipation and equality, had instead created them. The historian of political thought Samuel Moyn argues that the liberal intellectuals of the Cold War era--among them Isaiah Berlin, Gertrude Himmelfarb, Karl Popper, Judith Shklar, and Lionel Trilling--transformed liberalism but left a disastrous legacy for our time. In his iconoclastic style, Moyn outlines how Cold War liberals redefined the ideals of their movement and renounced the moral core of the Enlightenment for a more dangerous philosophy: preserving individual liberty at all costs. In denouncing this stance, as well as the recent nostalgia for Cold War liberalism as a means to counter illiberal values, Moyn presents a timely call for a new emancipatory and egalitarian liberal philosophy--a path to undoing the damage of the Cold War and to ensuring the survival of liberalism.

Pojem „lidská práva“ je již po několik desetiletí pevnou a neodmyslitelnou součástí politické diskuse a našeho jazyka vůbec. O lidských právech mluví a píší akademici, novináři, komentátoři a intelektuálové všeho druhu, zaštiťují se jimi aktivisté, politici a státníci – zkrátka tento pojem se natrvalo zabydlel ve veřejném prostoru. Navzdory jeho všudypřítomnosti ovšem panují zkreslené představy o tom, jak se lidská práva a hnutí za lidská práva zrodila, z čeho tato „poslední utopie“ vyvěrá a kde leží její kořeny. Právě to je tématem Moynovy knihy Poslední utopie, jehož české vydání opatřil doslovem Pavel Barša. Moyn především dokládá, že by bylo chybou hledat kořeny ideje lidských práv hluboko v minulosti a chápat naši současnost jako vyvrcholení univerzálních dějin lidstva, kdy byl završen světodějinný zápas za lidská práva. Moyn vyvrací obecně přijímanou tezi, že filozofické počátky lidských práv sahají k přirozenému právu stoiků a křesťanů, které se po¬zději promítlo do teorií společenské smlouvy sedmnáctého století, a že jejich politické počátky leží v Americké a Francouzské revoluci století osmnáctého. Pouhým mýtem je ovšem též představa, že lidská práva se zrodila v roce 1948 v reakci na hrůzy holocaustu. Lidská práva a hnutí za lidská práva – v podobě, v jaké je známe a v níž se s nimi identifikujeme – vstoupila na jeviště lidských dějin ve skutečnosti až v sedmdesátých letech dvacátého století, a to jakožto postrevoluční utopie, která zaplnila prázdné místo po utopiích revolučních. Slovy Pavla Barši: „Zatímco přirozená práva či práva člověka a občana byla součástí buržoazních revolucí, na něž v devatenáctém a dvacátém století navázaly revoluce národní a socialistické, lidská práva v tom smyslu, v jakém jim rozumíme dnes, vykvetla nikoli z vítězství revolucí, ale na jejich troskách. Jejich počátky tedy nemáme hledat na konci osmnáctého století, ani na konci druhé světové války, ale v sedmdesátých letech minulého století.“ K hlavním faktorům, jež přispěly ke zrodu lidských práv, patřila – vedle krachu socialistické utopie a s ním spojenou rezignací na sociální rozměr – též změna priorit americké zahraniční politiky, která, zejména po nástupu Jimmyho Cartera do prezidentského úřadu, lidskoprávní agendu přijala za svou a učinila z ní svou „dějinnou misi“, čímž otevřela cestu k její politické instrumentalizaci. Otázka po kořenech naší „lidskoprávní epochy“ není ovšem zajímavá a důležitá pouze z historického hlediska – specifické historické podmínky a kontext, v němž lidskoprávní boom před půlstoletím nastal, jsou totiž ve¬psány do DNA ideje lidských práv a poněkud relativizují její nárok na univerzální a nadčasovou platnost. doslov Pavel Barša