Aleš Novák Reihenfolge der Bücher

V roce 2023 uplynulo 400 let od narození francouzského matematika, filosofa, a hlavně křesťana Blaise Pascala. U této příležitosti proběhla na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy konference nazvaná Blaise Pascal 400: pochybovat, tvrdit, odevzdat se. Jednotlivé příspěvky ukazují Pascala v dialogu s René Descartem, jako ztělesnění figury svobodného ducha ve smyslu „středního“ období Nietzschova filosofování, jakožto inspirátora existenciálně laděné filosofie Sørena Kierkegaarda a Romana Guardiniho, jako dodnes aktuálně inspirujícího myslitele konfrontujícího nás s pocitem „kosmické hrůzy“ ze slavného fragmentu 72 Myšlenek; a konečně jako myslitele, který zdánlivě chybí v Heideggerově koncepci „dějin bytí“, jenom aby se v nich ukázal v překvapivé konstelaci epochy „actualitas“. Pascalovo myšlení se ukazuje jako dodnes živé, svým způsobem „aktuální“, a rozhodně inspirativní.

V životě jsou prý jen dvě jistoty: smrt a daně. S jistotou víme, že zemřeme, jen nevíme, kdy přesně. Nutnost smrti zaměstnávala myšlení pravděpodobně od okamžiku, kdy se zformovalo. Smrt doprovází život jako jeho stín a lidská mysl si vytvořila mechanismy vytěsnění povědomí o smrti a její nevyhnutelnosti, aby vůbec bylo možné vést život. K odpovědím na pokusy vypořádat se s faktem smrti náleží vedle náboženství i filosofie. Filosofické uchopení a vysvětlení života a jeho případného smyslu nemůže opomenout tematizovat spolu s životem právě i smrt, a to nejčastěji v podobě její redukce na pouhý protiklad žití. V podobě novější filosofické antropologie první poloviny 20. století došlo u Maxe Schelera, jeho žáka Paula Ludwiga Landsberga a po druhé světové válce u Helmutha Plessnera k novému pokusu promyslet podstatu smrti na základě tematizace její zkušenosti. Zpřístupňující zkušeností s podstatou smrti je pro Schelera stárnutí, pro Landsberga skon milované blízké osoby a pro Plessnera čas. Pochopení podstaty smrti má podle uvedených autorů vést k tomu, aby se v člověku pochopenému jakožto duchovní osoba znovu oživila víra v cosi jako život po smrti. Tím se zejména relativizuje výše uvedené pojetí smrti jako protikladu života, neboť smrt se v této filosoficko­antropologické perspektivě ukazuje jako aspekt a součást samotného univerzálního života, která vše živé spolu o to více propojuje. Neboť smrt není cosi rezervovaného pouze pro člověka, ale je vlastní všemu živému. Tím se pozice uvedených autorů ukazuje být naplněním jednoho z pojetí filosofie, kterým je poskytovat útěchu a smír.

Kniha seznamuje s málo známou, avšak o to pozoruhodnější fází myšlení Martina Heideggera bezprostředně po vydání jeho knihy Bytí a čas, kterou se mu nepodařilo dokončit zejména z věcných důvodů. Proto se pokusil vykročit novým směrem k tematizaci lidské existence na základě vyšetření tzv. antropologické diference mezi člověkem a zvířetem, jak to prováděla soudobá módní filosofická antropologie, proti které se Heidegger snažil vymezit, byv k ní neprávem řazen již svým učitelem Edmundem Husserlem. Tomu věnoval velkou část semestrální přednášky nazvané Základní pojmy metafyziky: svět – konečnost – osamělost ze zimního semestru 1929/30, ve které usiloval o ryze filosofické promyšlení podstaty života: považoval život za způsob bytí zvířete a rostliny – v protikladu k existenci, která právě označuje způsob bytí člověka. Tyto různé způsoby bytí se odlišují zejména v tom, jak je v nich daný svět označující celek zřejmosti jsoucna jakožto jsoucího. Zatímco člověk existuje světa- tvorně, zvíře žije tak, že je ochuzeno o svět. Třetím typem je pak ještě kámen, který je o svět naprosto připraven. Ačkoli samotný Heidegger považoval tuto fázi svého myšlení za svého druhu slepou uličku, je opravdu hodné pozornosti a ocenění, že dokázal originálním způsobem vymyslet a předložit metafyzický pojem života. Byť neuspěl, přesto slouží jako velká myšlenková inspirace a vposled i jako chvála filosofie.

Animal excentricum. Přehled klasiků filosofické antropologie je přehledová publikace uvádějící do základních směrů a myšlenek filosofické antropologie, jednoho z populárních myšlenkových směrů ve 20. století. Snaží se zaplnit mezeru chybějící či nedostatečné výkladové literatury věnující se právě této tradici, jež zažívá svého druhu oživení zájmu. Zcela charakteristická je snaha uvedených autorů spojit výzkumy a zjištění duchovních, sociálních a přírodních věd za účelem vypracovat jednotnou ideu člověka, kterou lze pak prakticky aplikovat na organizaci lidských institucí. Výklad sleduje vůdčí postavy tohoto filosofického směru a jejich buď hlavní díla, nebo klíčové pojmy. Zvolenými hlavními představiteli filosofické antropologie jsou ryze filosofující Max Scheler, Helmuth Plessner a Arnold Gehlen, jakož i představitelé více biologické větve Jakob von Uexküll, Adolf Portmann a F. J. J. Buytendijk. Základními pojmy jsou osoba, duch, svět, osvětí či Umwelt, niternost, život, jednání, řeč a další. Kniha má ambici posloužit jako svého druhu úvodní a učební text, který by mohl zpřístupnit filosofickou antropologii v její klasické podobě a vypracování širší veřejnosti.

Básník Paul Celan je pro svou originální práci s jazykem zdrojem údivu, který je počátkem filosofování. Proto se k němu filosofové opakovaně vracejí v pokusu vyrovnat se s jeho básnickým dílem. I samotný Celan pilně studoval filosofické spisy své doby, zejména personalistickou filosofii Martina Bubera a ontologické myšlení Martina Heideggera. V odkazu na Bubera chápe Celan řeč dialogicky jakožto oslovení druhého člověka, a to i kdyby ten neposlouchal nebo nebyl přítomný. V návaznosti na Heideggera chápe Celan řeč jakožto nepřetržitou a nezavršitelnou událost cesty k oslovení druhého člověka. Básnit – což je exemplární modus řeči – pak znamená být ustavičně na cestě k samotné řeči, jež mluví prostřednictvím oslovení, naslouchání a odpovídání. Celan věnoval svým bezmála „teoretickým“ úvahám nad bytostným určením řeči, umění, básnění a samotného básníka dva proslulé texty, které původně vznikly jako děkovné proslovy u příležitosti udělení dvou literárních ocenění. V nich je patrný zejména silný vliv a inspirace myšlením Martina Heideggera, který rovněž poskytl titul předloženému ryze filosofickému pokusu o porozumění Celanově tvorbě.

Protože každý zná bolest, zdá se být tím nejznámějším. Filosofie, která se podle legendického líčení u Platóna s Aristotelem rodí z údivu, jenž je postojem, kdy to obvyklé se ukazuje neobvykle, nás však může přivést právě u toho, co je zdánlivě nejvíce známé, k pochybnostem a konfrontovat nás s neznalostí a nevědomostí. Ve třech kapitolách se podává zamyšlení nad bytností či podstatou bolesti ze tří rozdílných, vzájemně se doplňujících myslitelských stanovisek metafysiky, myšlení jiného počátku a filosofické antropologie, které reprezentují autoři Ernst Jünger, Martin Heidegger a Frederik J. J. Buytendijk. Pro každého má bolest zásadní význam při sebe pochopení člověka a jeho vztahu ke světu a k druhým lidem. Všichni vystupují proti reduktivnímu medicínskému pojetí bolesti a staví okolo své pozice příslušné určení člověka: Jünger jakožto pracujícího, Heidegger jakožto smrtelníka stojícího v oslovení pravdou Bytí ze spatření, Buytendijk jakožto vtělenou důvěru pokorně a trpělivě přijímající a nesoucí Kristovo znamení kříže. Zamyšlení nad podstatou bolesti je zároveň pokusem o určení toho, co je samotná filosofie, která se rovněž zdá být samozřejmá a známá jako bolest, ale stejně jako ta je i filosofie posléze tím neužitečným, čeho je paradoxně nejvíce zapotřebí.

Svět vymknutý z pantů a zjevně postrádající smysl může citlivější duchy vést k otázce, jak se to právě má nyní s člověkem a světem? Jestliže vědní obory ani filosofie samy o sobě neposkytují uspokojivé odpovědi, zbývá ještě možnost uchýlit se k přehlíženým básníkům, u kterých – jak kdysi trefně poznamenal René Descartes – přeci nalézáme hlubší a daleko lépe vyslovené myšlenky nežli ve spisech filosofů. Vybrané poetické skladby Bohuslava Reynka, Jana Zahradníčka a Vladimíra Holana mohou poskytnout vhled do situace, ve které se nachází současný člověk, jenž odtud pak smí – ovšem jen nechá-li se oslovit – načerpat buď útěchu, povzbuzení, nebo inspiraci. Zazní zde však zapomenutá a již drahnou dobu nepopulární slova jako pokora, vděčnost a smír, kterých je nám, lidem v současné epoše nihilismu, více než zapotřebí. Souzvuk filosofie a básnění tak může přispět k proměně člověk z pracujícího, konzumujícího a hygienického zvířátka v duchovní bytost, kterou zapomněl, že má být.

Fenomenologická ročenka 2019 navazuje na předchozích osm ročníků Ročenky pro filosofii a fenomenologický výzkum, která vycházela mezi léty 2011–2018 a jejímiž vydavateli postupně byli Aleš Novák a Ladislav Benyovszky. Přistoupili jsme nejen k praktičtějšímu zkrácení názvu, ale i k implementaci elementárních standardů pro vydávání akademických textů, a to jednak formou zřízení redakční rady ročenky, jednak standardizovaným procesem anonymního posouzení textů, který sluje peer review proces. Letošní ročník ročenky byl ve znamení 130. výročí narození Martina Heideggera a zároveň 30. výročí od vydání jeho posthumního a druhého hlavního díla Beiträge zur Philosophie (Vom Ereignis) v roce 1989, kdy se připomínaly jeho sté narozeniny. Za tímto účelem byli osloveni vůdčí světoví badatelé věnující se dílu a myšlení Martina Heideggera, aby speciálně pro naši ročenku napsali své studie, ve kterých diskutují vliv a odkaz uvedeného Heideggerova spisu, který stále ještě není dostatečně doceněný v odborné debatě. Po vší kontroverzi, kterou s sebou přineslo zveřejnění Heidggerových tzv. „černých sešitů“ v roce 2014, se totiž zapomnělo, že Heidegger je také, ba především jedním z největších filosofů 20. století.

Friedrich Nietzsche je myslitel, který polarizuje a cíleně vyhledává konfrontaci. Volba jeho protivníků může povědět něco podstatného o něm samém a o cestách jeho myšlení. Na konkrétních příkladech jeho filosofického nepřátelství s Arthurem Schopenhauerem, Immanuelem Kantem, Sókratem, Jean--Jacques Rousseauem, Charlesem Darwinem, Ježíšem a apoštolem Pavlem se může ukázat nejen specifičnost Nietzscheho díla, ale i míra jeho částečné závislosti na nepřátelích, kteří jako stín Nietzscheho doprovázejí. Obsahově se v případě Nietzscheho konfrontací s uvedenými diskutuje pojetí řeči, jejího původu a její metaforičnosti, dále souvislost morálky a strachu, morálky a soucitu, pak též ustavení hodnoty tradičních západních hodnot, konečně původ a důvody specifické religiozity a mocenské ambice skrývající se konkrétně v křesťanském náboženství, jak ho Nietzsche genealogicky analyzuje v konfrontaci s jeho dvěma nejdůležitějšími postavami, Ježíšem Kristem a svatým Pavlem. Historicky pojaté studie, jež objevným způsobem zpracovávají z velké části doposud netematizované motivy a souvislosti Nietzscheho díla, jsou určeny nejen zájemcům z řad historiků filosofie, ale též theologům, estetikům, lingvistům a literárním vědcům, neboť Nietzscheho myšlení je pokaždé spojeno s promyšlenými literárními strategiemi, které se situačně proměňují s ohledem na zvoleného nepřítele.