Lydie Romanská Reihenfolge der Bücher

Výbor z básnické tvorby Lydie Romanské představuje verše z většiny autorčiných sbírek, jichž napsala na dvě desítky, a sice od titulu Půl hodiny po lásce (1982) k zatím poslední knížce s názvem Zpovídat se z poezie (2023). Jako básnířka se etablovala s darem rozvinuté, osobitě pojaté metaforiky, intimní ženské tematiky vsazované do životního a přírodního cyklu. Své životní peripetie a mnohdy velmi obtížné situace dokáže přetavit v konfesi lidskosti, lásky a oslavy života. Jistotu jí poskytuje prostor domova miniaturizovaný do detailů všedních věcí jejího bytu (Káva pro H., 2018) projektovaného však i do prostoru regionu, známých míst srostlých se vzpomínkami a opředených jazykem a příběhy předků (Poločas, 1989). Tato zakotvenost však není svazující, spíše inspirující k expanzi do nejobecněji pojatého prostoru intenzivní lidské vnímavosti, citu a pokory (Den latimerie, 2002). Je ctitelkou čisté poezie podle Henriho Bremonda, k němuž se přihlásila v letech 2016–2018 třemi sbírkami veršů. Posunula se od všeobjímajícího ztvárnění známého světa k novým skutečnostem v prostoru svobodné imaginace.

Básnířka Lydie Romanská vytvořila v rozmezí let 2019 až 2021 rukopis nové básnické sbírky, kterou nazvala Zpovídat se z poezie. Pokračuje v principu, který je evidentní z jejích posledních knížek, a sice vnímání poezie jako nové skutečnosti, samostatného artefaktu neovlivněného zažitými principy práce s tématem nebo logikou, jak jej vyznával francouzský literární teoretik Henri Bremond a u nás kritik F. X. Šalda nebo básník Vítězslav Nezval. Její básně vycházejí z prožitku vztahů ve světě člověka, přírody a věcí, z jejich konstelací ve fungování i kráse. Text je bohatý na metafory, hýří asociacemi, přesto se jedná o úspornou poezii, kořící se slovu v jeho nových významech daných originálními úhly pohledu. Knížku doplňuje cyklus fotografií Vojtěcha Kemennyho nazvaný Zahrada. Snímky vznikly na přelomu jara a léta roku 2022, jejich předlohou bylo několik míst v Praze: Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Karlovy Univerzity Na Slupi, park na Kampě, Vojanovy sady a louka mezi Šeberovem a Hrnčíři.

Lydie Romanská, básnířka a prozaička, vydala v posledním období několik knižních titulu, z nichž poslední byl román rozkročený nad dvacátým stoletím Slezska Kletba podle Justiny (Pavel Mervart 2020). V její nové knize s názvem Jaké to je… vycházejí dvě kratší prózy. První je lehce humorným ohlasem na prodělanou operaci srdce autorky a druhá splétá specifické problémy nekonvenčních seniorů v dramatickou zápletku.

Příroda je velkou galerií malých příběhů. Jde jen o to je objevit. Jsou lidé, kteří za náměty svého psaní o přírodě putují do dalekých zemí, překonávají pouště a pralesy, utkávají se s šelmami, čelí nepřízni počasí a podnebí. Básnířka a spisovatelka Lydie Romanská na to šla jinak. Náměty pro své krátké povídky a fejetony nalezla rovnou za humny - respektive za skleněnými dveřmi svého bytu, vedoucími do malé zahrádky... I v tom nejvšednějším prostředí nalézá nové a nové fazety daru, který máme k dispozici – života.

Kletba podle Justiny je román ze Svinova, dnes části Ostravy, dříve však samostatného města. Vypráví skutečný příběh dvou domů a jejich obyvatel, jak se odehrával po téměř celé 20. století a na začátku století jednadvacátého. Rodina úspěšných řezníků je stižena tajemnou kletbou, která pronásleduje hlavně její mužskou část. Dění ve městě se proplétá s mnohdy tragickými osudy členů rodu, kteří postupně odhalují, ale zároveň skrývají dávné tajemství. Především mužům se opakovaně zjevuje tajemná dívka v bílém – snad jako memento prokletí v důsledku nevinně prolité dívčí krve, snad předzvěst blížící se tragické smrti. Děj nastiňuje zdánlivě protichůdný konflikt: nezrušitelnost rodinných kořenů na jedné straně a nutnost nějak přežít i pod koly dějin na straně druhé. Ti, kdo všemu navzdory zajistili pokračování rodu, svou nezdolností nakonec prokázali, že přežívá, jen co je schopno proměny. Román rozhodně nepostrádá tajemství, napětí a dramatičnost. Jednou z jeho rozhodujících předností je i virtuózní slalom mezi obžalobou a obhajobou hlavních postav, důsledná absence černobílého hodnocení charakterů a skutků.

100 nových povídek, které vzniklo v době koronaviru. Při epidemii moru ve Florencii v polovině 14. století vznikl Boccacciův Dekameron, soubor sta kratochvilných příběhů vypravovaných v izolaci k ukrácení karantény. Vzhledem k celosvětové pandemii covid19 letos toto Boccaciovo dílo posloužilo v Česku jako inspirace pro vytvoření knihy podobně mimořádné. Na popud Obce spisovatelů České republiky vznikl unikátní mezinárodní almanach sestavený z děl, která vznikla v době mimořádného stavu. I Dekameron 2020 obsahuje sto povídek – mezi spisovateli, kteří poskytli do knihy své povídky jsou světově známá jména i autoři méně známí, vedle českých autorů se zapojili i tvůrci z několika dalších evropských zemí včetně Slovenska, Německa a Velké Británie.

Lydie Romanská je bilingválna česká poetka, prozaička, editorka a prekladateľka. Je podpredsedníčkou Obce spisovatelů ČR, mimoriadnou členkou Spolu slovenských spisovateľov. Vydala 17 kníh veršov, výber z poézie, tri knižky poviedok, román a dve populárno-náučné knihy. Teraz jej v Spolku slovenských spisovateľov vychádza zbierka básní napísaných v slovenčine. Ťažisko jej tvorby leží predovšetkým v oblasti intímnej lyriky, usilujúcej sa o sebapomenovanie a vykreslenie súkromného mikrosveta. Editorom zbierky je básnik P. Mišák.

Sbírkou Káva pro H. (Kuchyňská revue) završuje autorka trilogii, jež zahrnuje období, kdy se znovu ponořila do teorie Henriho Bremonda a nechala se jí ovlivnit (Sirka Henriho Bremonda 2016, Prázdniny s Henrim 2017). Neobjevuje objevené, sleduje Bremondovu linii u nás výrazně artikulovanou Vítězslavem Nezvalem, který chápal metaforu jako jedno z měřítek hodnoty poezie, absenci logického poselství za legitimní vyústění básně. Autorka stojí o to, aby se Bremondem definované pojetí vžilo, aby se upevnilo povědomí o historických kořenech soudobého básnictví, povýšeného především metaforou, objevně uplatněnou před téměř dvěma sty lety v díle zakladatele moderní české poezie Karla Hynka Máchy.

Antologie českých básnířek, které vstupovaly do literatury na konci 60. let 20. století a především v 70. letech 20. století. V doslovu ke knize Milan Blahynka píše: Psát doslov ke knížce jedinečných veršů je nesmysl non plus ultra. Nesmysl tím větší, čím jsou básně lepší. Nesmysl největší, když vzrušující básně jsou dílem žen. Do antologie byly zahrnuty verše Blanky Albrechtové, Jitky Badoučkové, Evy Brixy, Evy Frantinové, Evy Hrubé, Marcely Chmarové, Marie Kafkové, Jaroslavy Málkové-Eichackerové, Libuše Mikyskové-Semecké, Markéty Procházkové, Lydie Romanské, Marie Štemberkové a Yvety Tausingerové.

Knihu povídek z Ostravska významné spisovatelky Lydie Romanské nejlépe charakterizuje tato část doslovu z pera Jana Trtílka: Je nedělní noc zvuků prostá a v ní doznívá Ticho. Tvé Ticho plné zvuků poznamenaných Ostravou. Drsných zvuků hutí, dolů, zvuků doléhajících k nám z harendy po vyfárání havířů, zvuků svatebního veselí, kde se jedí a následně dáví klobásy ze starého vysloužilého hornického koníka. Doznívá ve mně drsná zkušenost Štěpky na službě, nervózní ticho plné cinkání Ferdinových lahváčů; cítím zápach Janovské, jejích bércových vředů a mokvajícího masa pod špinavými obvazy. Doznívá ticho tak plné ohlušujícím hukotem požáru, který stále plál v duši Adama Synka. Doznívá hluk zápasu duchovna a tělesnosti, který důvěrně znám a také občas svádím. Doznívá ve mně Ticho, které stále čeká na píseň klarinetu, ale ona nepřichází. Přesto je v tom tichu zvuk klarinetu patrný. Ne tím, že by ho v tom tichu bylo slyšet, je patrný právě tím, že v tom tichu chybí. A tak je to i s významem a patrností lásky; tolik podob má ve Tvých knihách…