Pavel Kornev Bücher

Was könnte es Schlimmeres geben, als in einer virtuellen Welt festzustecken? Statt das Spiel zu genießen, bin ich im toten Körper meines Charakters gefangen. Jetzt kann ich mich nur noch retten, indem ich mir die Schriftrolle der Wiedergeburt beschaffe. Leider stehen die Chancen dafür nicht gut. Ich bin ein Untoter, ein Gesetzloser ohne Freunde, mit ziemlich unzuverlässigen Verbündeten und jeder Menge Feinde. Die nur auf die richtige Gelegenheit warten, um endlich zuzuschlagen. Mein untoter Henker bewegt sich auf Messers Schneide und hat es nur der Unterstützung seiner Mitspieler zu verdanken, dass er nicht direkt in den Abgrund stürzt. Aber zeigen sie ihr wahres Gesicht? In einem Spiel ist nichts einfacher, als eine andere Identität anzunehmen.

Co by mohlo být horší než uvíznout ve virtuálním světě? Místo abych si užíval hru, zjistil jsem, že jsem uvězněný v mrtvém těle své postavy. Zachránit se teď můžu jenom jedním způsobem, a to prostřednictvím Svitku vzkříšení. Problém je, že moje šance na to, že ho získám, jsou prakticky nulové. Jsem nemrtvý: vyvrhel bez přátel a jen s vrtošivými spojenci, zato se spoustou nepřátel. A ti jen čekají na to, až budou moct zaútočit. Můj nemrtvý šibeničník tak musí kráčet po ostří nože a jen s podporou ostatních hráčů, kteří brání jeho smrtícímu pádu do propasti. Jsou ale tím, za koho se vydávají? Ve hře není nic snadnějšího než přivlastnit si cizí identitu.

Virtuální světy jsou místem neomezené svobody. Kdokoli se může stát elfským mágem nebo neviditelným lotrem, připojit se ke klanu a účastnit se nájezdů, bojovat, rozvíjet svoji postavu a hlavně uniknout každodenní dřině. Hra je ovšem hrou pouze tehdy, když ji můžete přestat hrát. To jsem zjistil po zlém. Prostě jsem chtěl vypustit trochu páry ve virtuální realitě, místo toho mě ale zavraždili a já skončil uvězněný v těle jednoho z nemrtvých – pomalého, nemotorného a odsouzeného k tomu, aby znovu a znovu umíral rukou ostatních hráčů. Z té příšerné situace existovala jenom jedna cesta ven, a to nalezení legendárního Svitku vzkříšení, k tomu ale bylo zapotřebí, abych proměnil bezmocnou, chorobami prolezlou mrtvolu v opravdický vražedný stroj. Kdyby jen lidi tušili, jaké to je vylepšovat mrtvého lotra…

Zemřít ve virtuální realitě není žádná legrace, čelit kulkám kriminálních bossů ve skutečném životě je ale teprve něco. V tak zoufalé situaci mi jejich požadavek, abych jim prokázal jistou službičku ve VR, nepřipadá jako špatná alternativa. Problém je, že hry špionských agentur se řídí mnohem drsnějšími pravidly. Nemožnost odmítnout pro ně není dobrá výmluva – zvlášť když jim narušíte jejich tajné operace. Přesto jsem prostě neměl na vybranou. Proto mi cena za svobodu nepřipadala nijak přemrštěná. Stačilo zalogovat se, stát se nekromantem, setřást pronásledovatele, projít eliminací a vypátrat jednu konkrétní osobu. Kterou? Proč? A jak jsem to měl udělat? Špatné otázky. Já měl jenom jednu jedinou: Proč já? Proč John Doe?

Ve virtuální realitě není nic skutečné. Falešní orci předstírají, že bojují s falešnými elfy. Kněží žehnají jako na běžícím pásu. Kouzelníci poráží své nepřátele digitálními iluzemi bojových zaklínadel. Přesto je každá hra jen součástí něčeho mnohem většího. Lidská nátura se nemění. Lidé vždy najdou způsob, jak ostatní využít nebo jim i ublížit, i kdyby to mělo vést k osobním ztrátám nebo dokonce ke smrti v reálném životě. Jsem John Doe, nekromant a strážce mrtvých. Je to ale jen moje herní postava. Jen iluze. Ve skutečnosti si hraju na detektiva a jdu po stopách. A nejhorší je, že zájmy mých zaměstnavatelů se neomezují jenom na samotnou hru…

Příhraničí – několik oblastí, vytržených z našeho světa a uvržených do země věčného mrazu. A Pevnost – to je zároveň srdce Příhraničí i jeho dno. Skrz naskrz promrzlá žumpa, ve které nebydlí zrovna nejpřátelštější lidé a cena lidského života se často poměřuje cenou krabičky nábojů nebo konzervy lančmítu. Prostě už není kam hlouběji spadnout, ale občas osud člověka donutí zahodit zajetý byznys, aby se pokusil najít si nové místo pod sluncem. Jenže ani tam, kde je teplo, není radno polevit v pozornosti. A kdysi úspěšný podnikatel Jevgenij Apoštol se o tom přesvědčí na vlastní kůži. Přestože práce, která ho čeká v Severoříčí, zpočátku nevyvolávala zvláštní obavy…

Když nezabijete kulku vy, zabije ona vás. Nechcete-li dýchat kouř z ohně, spálí vás mráz. Potrhané zbytky Ledova světa se otřásají brutální válkou. Starý a křehký řád se nakonec hroutí – je čas zvolit nové vládce a ruka, která drží nůž, bude vládnout Příhraničí. Proto ti, kdo chtějí těžit z nového systému moci, hledají Kluzkého. Aby přežil a unikl z Příhraničí, musí hledat nůž, zatímco Napalm jakožto pyromant vyčkává na příležitost, aby mohl přiložit do kotle. Před příchodem Černého poledne se pokřiví nejen obrysy reality, ale také Ledův pohled na svět a lidi i nelidi, o nichž si myslel, že je dobře zná. A jelikož Hippokratova přísaha v Příhraničí tak docela neplatí, připraví mu rozverný lékař překvapení v podobě obličeje zmetka, což se rovná propustce do ghetta psanců. Začíná to definitivně vypadat, že Ledův život v tomto propadlišti mezi dvěma světy bude zase o něco barvitější.

Uvíznout ve virtuální realitě není žádná legrace, ale zůstat uvězněný v mrtvém těle nehráčské postavy je teprve něco. Přesto může existovat cesta ven – tedy za předpokladu, že se Johnovi podaří najít Svitek vzkříšení. Několik měsíců plného ponoření ve virtuální realitě možná udělalo z nemotorné oživlé mrtvoly rychlou zabijáckou mašinu – což mu umožnilo získat patronát Pána chaosu a dokonce i vlastní kryptu – do kýženého levelu 100, který by mu umožnil uniknout z virtuálního vězení a zachránit své fyzické tělo, však má ještě pořád hodně daleko. Johnovi vypršel čas; už si nemůže dovolit hrát podle cizích pravidel. Což znamená, že musí stanovit vlastní. Opravdu je jeho plán šílený? Nápad získat všechny zbývající potřebné body jedním úderem, a to zabitím strašlivého Pána rozkladu… Možná to zní jako neuvěřitelná eskapáda, komu jinému by se ale měla povést, když ne našemu mrtvému lotrovi?

Příhraničí – několik měst vytržených z našeho světa a přenesených do země věčného mrazu. Místo, kde po většinu roku vanou ledové větry a lidé mají magické schopnosti, takže jsou daleko nebezpečnější než po zuby ozbrojeni bojovníci. Ale člověk se dokáže přizpůsobit i těm nejkrutějším podmínkám a Jevgenij Apoštol už dávno přestal litovat, že skončil v Pevnosti – bývalém provinčním městečku, které se stalo centrem civilizace v této sněhem zaváté zemi. A i když musel vzít nohy na ramena, aby si zachránil holý život před nájemnými zabijáky, ze všeho nejvíce myslel na to, jak si nenechat utéci svou životní šanci. Svět Příhraničí se řídí zásadou „všichni proti všem“. Obyčejný nůž tu stojí více než střelná zbraň a magie či sněžné bestie jsou skutečné, stejně jako bleskové omrzliny končetin. Čtěte s rukavicemi!