Leonidas Donskis Bücher

V životě, kde jsou hodnoty odvozovány od kasovních trháků a lidé touží po nejnovějších technických a módních vychytávkách, kde svůj názor odvozují od bulvárních drbů a jsou líní přemýšlet nad složitými otázkami, čelíme vážnému riziku, že ztratíme citlivost a přestaneme vnímat utrpení druhých. Zlo totiž neodhaluje svou tvář jen za okolností, v nichž lidé často jednají pod extrémním nátlakem, jako jsou například války, projevuje se převážně v každodenní necitlivosti k utrpení druhých, v neschopnosti či odmítání je pochopit a v náhodném odvracení etického pohledu. Zlo a mravní slepota se skrývají v tom, co považujeme za normální, v triviálnostech a v banalitě každodenního života, a to nejen v abnormálních a výjimečných případech. Britský sociolog Zygmunt Bauman a litevský filosof a politolog Leonidas Donskis jev morální slepoty analyzují prostřednictvím konceptu adiafory - umístění určitých činů nebo kategorií lidských bytostí mimo svět morálních závazků a hodnocení. Adiafora implikuje postoj lhostejnosti k tomu, co se ve světě děje, je znakem mravní otupělosti, která se podle autorů stále více vzmáhá v západní společnosti. Vydáním knihy Morální slepota s podtitulem Ztráta citlivosti v tekuté modernitě navazujeme na předešlé Baumanovy tituly (Tekuté zlo, Tekutý život, Tekutý strach).

Che cos’è il male oggi? In che modo si può dire che le sue manifestazioni, le sue spinte, le sue modalità di aggredire il tessuto del mondo e delle persone che lo abitano si siano modificate? Zygmunt Bauman, uno dei più grandi pensatori viventi, già nel 1989, con Modernità e olocausto, aveva riletto le atrocità del Terzo Reich sovvertendo l’opinione comune che si fosse trattato un «incidente» della Storia e dimostrando che invece la «società dei giardinieri» della modernità aveva raggiunto con l’olocausto il suo risultato più esemplare. In questo libro Bauman compie un ulteriore decisivo passo avanti nell’identificazione del «male» ai giorni nostri. E lo fa con una ricognizione delle tesi fallaci che si erano affermate nel Novecento (dalla «personalità autoritaria» di Adorno alla «banalità del male» di Hannah Arendt) per mostrare poi, in un corpo a corpo con le opere di Jonathan Littell e di Günther Anders, che la presa di distanza dagli esiti dei nostri atti distruttivi (resa non solo possibile, ma obbligata, dalle mirabilia tecnologiche e dalla costrizione «diversamente morale» a non sprecare armi la cui produzione ha richiesto quantità esorbitanti di denaro) contribuisce a erodere la nostra sensibilità già gravemente indebolita e oggi prossima alla cancellazione.