Josef Fulka Reihenfolge der Bücher

Monografie Kapitoly z filosofie nové hudby se věnuje některým podobám interakce mezi hudbou, filosofií, literaturou a filmem v průběhu 20. století. Zaměřuje se především na způsob, jakým byla v literatuře a filosofii reflektována tzv. schönbergovská reforma vedoucí ke zrušení tonálního systému. Druhou podstatnou proměnou, jíž hudební jazyk v průběhu minulého století prošel a jež se stala předmětem pozoruhodných teoretických reflexí, je rovněž rušení rozdílu mezi (hudebním) zvukem a (přírodním) hlukem, jak k němu docházelo např. v konkrétní hudbě. Mezi autory, kteří se stávají předmětem zájmu Fulkovy knihy, patří Claude Lévi-Strauss, Theodor W. Adorno, Michel Foucault, Marcel Proust, Thomas Mann či Alain Robbe-Grillet. Přestože neusiluje o vyčerpávající přehled různých podob, jakých zmiňovaná interakce nabývá, v reprezentativní podobě ukazuje rozmanitost a bohatost různých způsobů teoretického uvažování o problematice „nové hudby“.

Das wichtigste Buch über den Mai 1968 erschien bereits 1967. Es hieß »Die Gesellschaft des Spektakels« und analysierte die Funktionsweise des Spektakels, die Prinzipien von Macht und Herrschaft in der bürgerlichen Gesellschaft. Das Buch beeinflusste eine ganze Generation französischer Intellektueller. In den zwei Jahrzehnte später erscheinenden »Kommentaren« überprüft Debord seine Thesen und führt sein Hauptwerk fort.

Cílem této antologie je předložit čtenáři reprezentativní průřez teoretickým myšlením některých klíčových skladatelů druhé poloviny dvacátého století. Vybrané texty se týkají široké škály témat: otázky využití náhody v hudební kompozici (Pierre Boulez), vztahu instrumentální a elektronické hudby (Karlheinz Stockhausen), konkrétní hudby (Pierre Schaeffer), možností a mezí hudebního serialismu (Iannis Xenakis), vztahu hudby a řeči (Steve Reich), problematiky hudební formy (György Ligeti), ale i obecnějších otázek hudebního experimentování (John Cage) nebo hudební estetiky (Morton Feldman). Poválečné „hudební myšlení“ se tak čtenáři prostřednictvím těchto úvah otevírá ve vší své rozmanitosti.Úvodní studií opatřil Jaroslav Bláha, z francouzských, německých a anglických originálů přeložili Josef Fulka, Jan Petříček a Petr Zvěřina.

Kniha filozofa, literárního teoretika a překladatele Josefa Fulky interpretuje některé – zejména filosofické – texty, jež tím nebo oním způsobem tematizují otázku gesta a znakového jazyka. V úvodu se zabývá některými metodologickými nesnázemi, které takový projekt nevyhnutelně obnáší, především složitým vztahem mezi gestikulací a znakovým jazykem. Až do 19. století nebyly tyto oblasti nijak striktně oddělovány a teprve ve století dvacátém se začala lingvistika znakových jazyků vyvíjet samostatně. První dvě kapitoly tematizují dvě paradigmata chápání hluchoty a znakového jazyka v západním myšlení: první z nich lze označit jako paradigma privativní, v jehož rámci je hluchota chápána jako deficit, druhé paradigma nahlíží hluchotu jako určitý typ diference, tedy jako přítomnost jiných komunikačních kompetencí a jiného „stylu“ vnímání. Třetí kapitola se věnuje jazykovým genealogiím, především Condillacovi a Rousseauovi. A konečně poslední kapitola je věnována filosofii M. Merleau-Pontyho a jeho pojetí vztahu řeči a gesta.

Die legendäre intellektuelle Autobiographie des Denkers und Schriftstellers in Text und Bild Roland Barthes war 60 Jahre alt, als er beim Betrachten alter Fotos seine Gedanken notierte und ›Über mich selbst‹ [Roland Barthes par Roland Barthes] veröffentlichte: ebenso originelle wie anregende Reflexionen über sein Leben. ›All dies muss als etwas betrachtet werden, was von einer Romanfigur gesagt wird‹, beginnt Barthes und stellt klar, dass es sich bei ›Über mich selbst‹ um eine fiktive Autobiographie handelt – um ein ›Neu-Schreiben‹ mit dem Barthes ›den Büchern, Themen, Erinnerungen, Texten eine andere Art des Aussagens hinzufügen‹ will. Die bewusst fragmentarischen literarisch-fiktiven Metamorphosen der eigenen Person werden dabei an die lustvolle körperliche Erfahrung des Schreibaktes zurückgebunden. Erst im Schreiben entwirft sich Roland Barthes als Subjekt und setzt sich aus den autobiographischen Splittern und Fragmenten zusammen.

Myšlení Maurice Merleau-Pontyho prošlo od jeho raných prací o vnímání složitým vývojem, vedoucím až k nezavršenému pokusu o vybudování ontologie smyslově vnímatelného. Předkládaný sborník, sestavený z větší části ze sekundárních textů předních merleau-pontyovských specialistů a doplněný ukázkami Merleau-Pontyho poznámek k přednáškám věnovaným pojmu založení, nabízí různé pohledy na problematiku vymezenou dvěma pojmy, které jsou pro pozdní Merleau-Pontyho myšlení určující: pojmy ideality a založení. Vzhledem k tomu, že právě uvažování o tematice spojené s těmito dvěma pojmy vedlo některé Merleau-Pontyho následovníky k vypracování vlastních fenomenologických projektů, lze tento svazek považovat nejen za průvodce pozdní Merleau-Pontyho filosofií, ale také za průhled do současné francouzské fenomenologie.

Tato studie se zaměřuje na Barthesovy texty z tzv. „středního období“ (S/Z, Sade, Fourier, Loyola, Rozkoš z textu, Roland Barthes o Rolandu Barthesovi), a to se zřetelem ke dvěma pojmům, které v nich – více nebo méně explicitně – hrají ústřední roli: k pojmům ideologie a fantasmatu. Jestliže jedním z ústředních motivů četby Balzakovy povídky Sarrasine, jak je předvedena v S/Z, je demaskování určitého typu ideologie, která je u Barthesa počínaje jeho ranými pracemi konstantně spojována s tzv. realistickou literaturou, v pozdějších dílech se Barthes stále více uchyluje ke specifické teorii fantasmatu a čtenářovy psychiky, díky nimž podle něho je – třebaže zpravidla nepřímo – možné z literární ideologie uniknout. Tato práce se snaží tento Barthesův teoretický itinerář co nejpřehledněji shrnout, upozornit na některé jeho sporné body, ale také ilustrovat barthesovské teze s pomocí literárních příkladů jiné než barthesovské provenience.

Jaroslav Havlíček je čtenářské veřejnosti znám především díky románům Petrolejové lampy a Neviditelný, které se staly i předlohami filmového zpracování. Ojedinělost a významová vrstevnatost Havlíčkových děl však dnes ustupuje poněkud do pozadí, a to i přesto, že leitmotivy Havlíčkových textů mají stále čím oslovit. O postižení této aktuálnosti a předvedení interpretační otevřenosti Havlíčkových textů se pokouší soubor studií "Fascinace neviditelností". Nejde přitom cestou historicko-literární ani cestou systematické motivové analýzy, nýbrž rozvíjí některé dílčí motivy, a to v rozmanitých interpretačních přístupech. Interpretační alternativy formulované z pozic hermeneutiky, fenomenologie, strukturalismu, existencialismu či psychoanalýzy tak otevírají vhled do významové a motivové vrstevnatosti Havlíčkových děl.

Cílem této studie je nastínit některé z podob interakce mezi freudovskou a lacanovskou psychoanalýzou a jinými humanitními disciplínami ve francouzském kontextu. Její první část je věnována stručnému úvodu do některých aspektů Freudovy a Lacanovy teorie (status subjektu, topika, psychický symbolismus). Druhá část se zabývá různými způsoby, jakými byla psychoanalytická teorie ve francouzském prostředí přijímána, přetvářena i kritizována: Deleuzova a Guattariho kritika oidipovského psychoanalytického modelu, Derridova polemika s lacanovským pojetím signifikantu, Barthesovo specifické přejímání psychoanalytického pojmosloví atd. Spíše než o vyčerpávající shrnutí dané problematiky se jedná o konkrétní vhledy do „života" psychoanalytického diskursu po Freudovi a Lacanovi.