Andrea Jochmanová Bücher

Esej o mnoha paradoxech, z nichž sestává jednota lidské zkušenosti, předávaná dále formou kreativního principu uplatňujícího ve výukovém procesu soustavně se rozšiřující báze znalostí, rozvíjených mnoha individuálními zkušenostmi, zejména pak faktory od forem osvobozené hravosti a zvídavosti. Kompozice sestavená z mnoha složek, inspirovaná divadlem a divadelností všedního dne, tolik přirozené pro jakýkoliv komunikační projev, probíhající mezi dvěma entitami, jehož cílem je vytvoření tvůrčího prostředí vzájemné inspirace, pracuje s nastavením osobních kvalit a hodnot, opírá se o formy vyprávění, dnes pronikajícího do vzdělávání pod modernějším názvem storytelling, i modulaci a inovaci sdělení díky zpřítomnění jevů svým vlastním prožitkem.

Monografie mapující počátky Osvobozeného divadla v letech 1925-1929 s důrazem na spolupráci s uměleckou skupinou Devětsil.Publikace je souborem studií, které navazují na starší teatrologické práce tohoto druhu. Pracuje jak s dobovou literaturou, tak s obsáhlým souborem archivních materiálů, využívá znalostí napříč spektrem dějin umění – ať už se jedná o divadlo, literaturu, hudbu, výtvarné umění nebo film. Předmět svého studia autorky rozvíjejí na specifických tématech zaměřených na teorii problematiky avantgardního divadelního umění (A. Jochmanová) i na historický proces formování osvobozeného divadla a tvůrčí cestu jeho osobností (L. Petišková).

Autorka se vydala na aktuální cestu doslovení frejkovské story od jeho studentských let k osobnímu umělcovu mezníku roku 1930 a to v pronikavější a bohatší dimenzi, než jakou u analogického údobí nabízí vstupní studie L. Petiškové u edice frejkovských textů Divadlo je vesmír. Přínos Jochmanové spočívá také v razantním rozšíření pramenné báze: nejen ve využití pozůstalosti L. Skrbkové, ale zejména v sondách do rodinnou ochraňovaného privátního archívu J. Honzla, případně i monitoringem relevantních stop v archívu pražského ND, nemluvě již o archiváliích divadelního odd. NM (Frejkova pozůstalost) nebo Divadelního ústavu (Rádlova alba) apod. Čtivé panorama dvacátých let živě evokuje genezi hnutí devětsilské generace, poetismus, konstruktivismus i – nejpozději od počátku r. 1927 – Frejkův postupný odklon od těchto doktrín k divácky ohlasnějšímu divadlu kabaretně-revuálního typu a vůbec zálibě v hravosti a zábavnosti s odhalováním tzv. životního dada. Práce také funkčně reflektuje dobové uhranutí filmem; výčet scénických aplikací filmové projekce je významným příspěvkem k dějinám amplifikujících procesů v divadle, vizualizace a vyšší sugestivnosti scénického obrazu. Zároveň jsou objevně exponovány dosud z cudnosti neinterpretované erotické roviny, či spíše temnější hlubiny divadelního artefaktu.