Gabra a Málinka ve městě – 2. díl. Do povědomí čtenářů se Amálie Kutinová dostala především knihami o „Gabře a Málince“. Toto autobiografické vyprávění přibližuje šťastné dětství dvou sester Gabry a Málinky, a to s neopakovatelným humorem a jadrným nářečím. Kterak dcerky študovaly, jak pásly kozy, učily se latině a co prožily v „čarovné zemi“, kam odjely i s kozami na prázdniny, se můžeme dočíst v hned v šesti dílech „Gabry a Málinky“.
Čtvrtý díl knižní série Amálie Kutinové-Tauberové o Gabře a Málince, nerozlučných sestrách z Valašska. Poprvé tato kniha vyšla v roce 1938, v novějších vydáních byla spojena s předchozím dílem (Gabra a Málinka se učí latinsky), na který těsně navazuje. Stejně jako ostatní díly série je i tento založen na autobiografickém vyprávění o dospívání autorky: „Málinka“ je sama autorka a „Gabra“ její starší sestra Gabriela, není však psán ich-formou a zachycuje i situace, u kterých Málinka nebyla osobně přítomna. Kniha je psána převážně spisovnou češtinou vyjma hlavní řeči postav. Dospělí příbuzní Gabry a Málinky sice mluví také spisovnou češtinou, obě dívky však hovoří valašským nářečím. Zvláštností tohoto dílu pak je, že většina vedlejších postav mluví nářečím kopaničářským, protože se příběh tentokrát odehrává převážně na Moravských Kopanicích. Právě Moravské Kopanice jsou onou „čarovnou zemí“ v názvu knihy. Autorka je popisuje velmi malebně, s důrazem na přírodu, místní zvyky, kroje a nářečí, čímž předznamenává svoji pozdější orientaci na zaznamenávání lidového folklóru, kterým se začala výrazněji zabývat v době, kdy jí byla ze strany komunistického režimu pozastavena spisovatelská činnost.
Pohádky pro dnešní dobu jazykově upravila Jana Mertinová.
Broučky, jediné umělecké literární dílo Jana Karafiáta (1846–1929), potkaly nejednoduché osudy. Roku 1876 anonymně vyšel skromný, neilustrovaný svazek – tehdy s názvem Broučci pro malé i velké děti – a zapadl vcelku bez povšimnutí. Až teprve po sedmnácti letech knížku objevil a zpopularizoval novinář Gustav Jaroš, který ji označil jako „snad nejkrásnější květ naší české literatury dětské“ a jejího autora nazval „českým Andersenem“. Poetická obraznost Broučků, citlivý přírodní lyrismus a ušlechtilý humanismus si dále uchovávají nepomíjející platnost. I jazykově, svým jadrným básnickým slohem šťastně spojujícím hovorovost lidové řeči s vytříbenými biblismy, je dílo Jana Karafiáta pozoruhodné. Čtenářsky i posluchačsky stále přitažlivé zůstávají postavičky malých hrdinů, broučků a berušek, které při všech svých světlých stránkách nejsou zbaveny pravdivých lidských vlastností. Spolehlivým průvodcem Broučků jsou ilustrace národního umělce Jiřího Trnky, které přes časový odstup od svého vzniku na počátku čtyřicátých let nic nepozbyly ze svého půvabu.
V knize je 23 pohádek s velice zvláštními názvy (Pohádka o tom, kdo byl ten zbrklý kozel, Pohádka o zpozdilých lidech,...), které ovšem nic nemění na jejich kráse.
Deset příběhů v próze i ve verších o nejoblíbenějších zvířátkách (o zajíčkovi, žabákovi, myšce, cvrčkovi, jezevci aj.).
