François Villon Reihenfolge der Bücher

Francois Villon je legendou. Jako řada jiných básníků vedl nadmíru bouřlivý život, který mu vynesl až odsouzení k smrti oběšením za vraždu. Rozsudek jej podnítil k sepsání Závěti, ale později byl zmírněn na desetileté vyhnanství z hlavního města. Villon opouští Paříž na počátku ledna 1463 ve svých jednatřiceti letech a poté o něm historie ztrácí veškeré stopy. Kde strávil druhou polovinu svého života? Jak vysokého věku se dožil? A přestal se snad poté věnovat poezii? Kdoví. Faktem zůstává, že roku 14889 kdy by mu bylo 59 let vyšlo jeho dílo knižně a okamžitě se setkalo s obrovským úspěchem, do roku 1533 se dočkalo dvou desítek různých vydání. Po autorovi se ale (metaforicky určitě a doslova možná) slehla zem. Francois Villon značí určitý zlom ve francouzské literatuře a mnohem více než ke středověkým básníkům je řazen po bok autorů moderních koneckonců je nazýván prvním z tzv. prokletých básníků. Na české čtenáře dýchne živým jazykem v kongeniálním překladu Otokara Fishera.

Kniha obsahuje historicky první úplný překlad Villonova Malého i Velkého testamentu včetně balad, písní, rondeaux a epitafů. Villonův život si čtenář musí složit z hrstky útržkovitých, ale mimořádně výmluvných faktů. Narodil se v roce 1431 nebo1432 a vystudoval fakultu svobodných umění pařížské univerzity. Nebyl asi tak úplně špatný student:dotáhl to až na mistra (1452) a jeho veršesvědčí o sice nijak mimořádné, ale dosti širokévzdělanecké kultuře. V roce 1455 zabil v hádcekněze Philippa de Chermoye a od té chvíle nabraljeho život nový směr. Rok nato byl sice omilostněna mohl se vrátit do Paříže, ale ještě téhož roku sepodílel na krádeži 500 zlatých pistolí v Navarrskékoleji a musel znovu uprchnout. Léto 1461 strávilve vězení v Meungu z příkazu orleánského biskupa;byl propuštěn, když městem projížděl novýkrál Ludvík XI. Po návratu do Paříže se znovu zapletldo rvaček a krádeží a v roce 1462 byl zatčena odsouzen k oběšení. Poté co byl rozsudek změněnna desetileté vyhnanství, opustil Villon Paříža jeho stopa se definitivně ztrácí.

Bohém, básník a bouřlivák François Villon se ve svých básních vypořádává se životem, ukazuje marnost všeho – lásky, umění a zejména majetku. V obrazech věcí, které jsou člověku blízké, otevírá pronikavý pohled do propasti lidské duše, jejích rozporů a bolestí. Obsahem knížky je tzv. Malý testament a sedm nezařazených básní, které ze starofrancouzských originálů přeložil Otokar Fischer. Edice: Mocca Ilustrace: Pavel Růt

Publikace obsahuje baladické verše klasika francouzské středověké literatury. Základem této edice je Villonova nejvýznamnější sbírka "Závěť", která je zde publikována prakticky v úplném znění. Právě v ní se totiž definitivně potvrdil dnes již klasický literární termín "villonovská balada", dodnes udivující precizně zvládnutou formou a tvarem. Tento útvar je složen ze čtyř slok, z nichž první tři obsahují 7-12 veršů, zatímco závěrečná čtvrtá sloka v sobě skrývá už jen polovinu veršů ze slok předcházejících. Ve Villonových baladách ožívá na jedné straně prostředí krčem a bordelů, v nichž se básník velice často pohyboval. Na druhé straně z nich však můžeme poznat, a to zvláště v precizně zvládnutých lyrických reflexích, pocity ztroskotance a v pravém slova smyslu deklasovaného jedince, jenž od zuřivosti a cynismu zvolna přechází k melancholickým "výlevům", někdy ústícím až do kajícného doznání. Villon v sobě prostě nosil mimořádný dar pozorovat, sebezpytovat a v neposlední řadě i zachytit vlastní duševní stavy: je nepochybné, že právě tímto "autobiografickým" pojetím přispěl k tomu, aby jak jeho osobnost, tak i dílo překročily rámec své doby.

Výbor v přebásnění (ze starofrancouzského originálu) Jarmily Loukotkové.

Svazek obsahuje téměř kompletní dílo významného francouzského středověkého básníka. Villonova poezie odráží nejen protiklady své doby, v níž končila stoletá válka, ale především rozporuplnost jeho osobnosti. Autor dokázal znamenitě zachytit rozpustilost žáka i bohéma, období, kdy miloval život s nefalšovanou veselostí a všemi smysly. Na druhé straně se však i on sám v některých básních obával příchodu smrti, litoval promarněné mládí a uvědomoval si své vlastní prohřešky, kterých nebylo málo. Villon rovněž uměl realisticky zachytit podobu tehdejšího světa: všímal si společnosti, plné sociálních kontrastů, v nichž spatřoval až bolestnou nespravedlnost. Především ale Francois Villon promítl do své poezie svůj skutečný život se všemi zkušenostmi a plastickým způsobem tak podal zprávu o stavu své duše i těla. I z tohoto důvodu (a samozřejmě také pro virtuózní mistrovský verš) je tento básník dodnes čten i vydáván.