Z vln, které zkameněly

Velmi zvláštní kniha - texty dvojice básníků a fotografie jejich syna. Texty Bohuslava Reynka, Suzanne Renaud a Jiřího Reynka. Fotografie Daniela Reynka v této knize doprovázejí básně jeho rodičů, Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud. Danielův bratr Jiří pak přeložil další dva zde publikované prozaické texty. Texty Bohuslava Reynka jsou vybrány ze sbírek Rty a zuby (Živá loď, Jíní, Tesaři ve větru, Glosa zimní), Rybí šupiny (Jasný prsten, Krajina, Večerní okna, Jarní sníh), Sníh na zápraží (Doma), Mráz v okně (Doma II.) a Odlet vlaštovek (Anděl úzkosti). Texty Suzanne Renaud – Topoly, Záclony a Tvář erbu – pocházejí ze sbírky Dveře v přítmí. Báseň začínající slovy "Jakou sladkost náhle srdce tvoje cítí ..." je úryvkem z její sbírky Křídla z popele. Usedlost básníka a výtvarníka Bohuslava Reynka (1892–1971) v Petrkově u Havlíčkova Brodu se džunglovitou zahradou, básníkem apostrofovanou jako „živá loď“, náleží k magickým místům české literatury a výtvarného umění. Reynek byl velikým osamělcem. Snad právě proto tak přitahoval mnohé návštěvníky, kteří zejména v šedesátých letech proměnili petrovský dům-archu v neformální poutní místo. Z Reynkova manželství s francouzskou básnířkou a podle Halasových slov „kněžnou poezie“ Suzanne Renaud se narodili dva synové: starší Jiří, který se od dětství staral o příbytek a sad a překládal z francouzštiny např. prózy Henriho Pourrata nebo Francise Jammese, a mladší Daniel, který v totalitních časech pracoval ve stavebnictví a ve volných chvílích svátečně fotografoval. Útlý, harmonicky působivý svazek jeho barevných fotografických kompozic, nazvaný podle jednoho otcova verše Z vln, které zkameněly, je prvním ucelenějším představením Danielovy meditativně laděné tvorby. Bohuslav Reynek byl božím, biblickým člověkem, který během života nerad opouštěl zapomenutý kout na Vysočině. To však neomezovalo jeho lyrickou i výtvarnou fantazii. Příšeřím modrých chodeb a vytapetovaných místností petrkovské „živé lodi“ procházeli nejen biblické postavy a poutníci věčnosti, Kristové ukřižovaní na plotech a krvácející v travinách, ale také zvířata, strašidla i všední věci, probouzející se pod dotekem Reynkovy nevšední představivosti. Daniel začal fotografovat už v padesátých letech. Jeho otec posílal prosté černobílé fotografie jako vánoční pohlednice přátelům. Později si Reynek koupil dokonalejší fotoaparát a začal snímat v barvě. Průhledy zaroseným okenním sklem do zdánlivě pusté zimní scenérie, žilkováním uschlého listu, pavučinou mezi zdí a trámem, ale i skrze obyčejný drátěný plot, který paspartuje, uvězňuje spatřené a rozlamuje obraz na to, co je skutečné, a na to, co se rozprostírá za skutečností, využívá Daniel Reynek k tomu, aby zachytil něco trvalého a jdoucího až za báseň obrazu. Ačkoli fotografie doprovázejí otcovy básnické i prozaické texty, verše Suzanne Renaud a střípky z vycizelovaných překladů Jiřího Reynka, nelze obrazově literární knížku vnímat jako jednoznačnou symbiózu světa poezie a výtvarného vidění. Reynkovy fotografie by bylo jisté možné vyjmout z petrkovského zázemí a zakořenění, avšak tím by se něco z nich provždy ztratilo. Daniel Reynek je pokračovatelem v tradici, kterou v grafických listech a kresbách založil jeho otec. Svými fotografiemi vstupuje i do současného výtvarného kontextu, který se začíná odklánět od násilnictví vnějšího světa a od postmoderní civilizace, jíž dochází dech. Při pohledu na jeho petrkovská zátiší si vybavíme okamžitě magické a spirituální, přírodně dějinné fotografie Petry Růžičkové, zachycující jevy a děje probleskující za mlhovinou nebo už za tmou, která nás začíná ohrožovat. Na rozdíl od Daniela Reynka, který své dílo propojuje s geniem loci, je ovšem tvorba Růžičkové více globální, formálně i filosoficky vytříbená a novátorská.