Intimní liturgie

Čtyři roky před smrtí, v roce 1892, vydává francouzský básník Paul Verlaine knihu veršů, nazvanou Intimní liturgie. „Tato nevelká knížka, jež se obrací k nevelké čtenářské elitě,“ píše v úvodu básník, „je doplněním, ba odvažuji se říci vyvrcholením dosti významného a rozlehlého díla, o němž se autor domnívá, že odpovídá jeho opravdovému vztahu k víře.“ Sbírka je soukromým, intimním vyznáním křesťana, který si v těžké životní chvíli uvědomil, že až dosud byla jeho víra formální a nedostatečná. Básně lze rozdělit do dvou skupin, které se vzájemně prostupují. V jedné autor evokuje hlavní svátky liturgického kalendáře, v druhé pak veršem parafrázuje hlavní části mše. Bezprostředním popudem k básníkově konverzi se staly dvě události, které tvrdě zasáhly do Verlaineova života. Obě znamenaly ztrátu bytostí, k nimž byl básník citově vázán. V červenci 1873 Verlaine v hádce postřelil svého přítele Arthura Rimbauda, a třebaže zranění nebylo vážné, ocitl se básník na dva roky ve vězení. V dubnu 1874 rozhodl soudní tribunál departamentu Seine o rozluce Verlaineova manželství s Matyldou Mautéovou, která si podle rozsudku měla podržet i jejich syna. Když toto rozhodnutí předával ředitel věznice v belgickém Monsu Verlainovi, vyžádal si básník útěchu od kněze. Zároveň poprosil o katechismus.