Estetická výchova

Listy o estetické výchově (jsou psány roku 1793 vévodovi von Schleswig-Holstein-Augustenburg a vyšly o dva roky později v Hórách) jsou možná nejvlivnějším Schillerovým filozofickým dílem. Jde ale jako u všeho, co psal, také o literární skvost. Schiller nejprve přichází s pojmy stát přírodní a stát morální: první stojí na silách, druhý na zákonech (jedna z variací kantovské dichotomie). Hlavním námětem spisu je otázka, jak pozvolně, evolučně přejít z přírodního do morálního státu. Zprostředkování mezi přírodou a rozumem je tedy jeho idée fixe: „...šlo by o to první hmotě nepatrně vzdálit, onen pak jí lehce přiblížit tak, aby bylo vytvořen charakter třetí, který, spřízněný s oběma, by razil přechod od panství pouhých sil k vládě zákonů, a aniž by bránil rozvoji mravního charakteru, sloužil by jako smyslová záruka neviditelné mravnosti.“ Schillerův rozchod s Kantem se tak dovršuje, neboť reálný člověk a reálné lidstvo tu míří k ideálu dokonalosti prostřednictvím smyslů a ne očišťováním rozumu od všeho smyslového. Za nebezpečné (a pro další myslitele německé klasické filozofie příznačné) považuji další pokračování Schillerových myšlenek ve směru idealizované mravní role státu. Místo liberálního pojetí státu jako organizace, která má sloužit občanům a co nejméně je omezovat, zde narážíme na představu, že stát má být jakýmsi korelátem ideálního lidství, a jeho represivní moc je legitimizována jako zákrok proti tzv. „subjektivnímu lidství“, jež se vymklo ideálu a míří proti němu. V nejlepším případě na tomto základě může vzniknout jen osvícená totalita, v horším režimy nacistického a komunistického typu. Zárodek nemyslného nápadu na státní reglementaci ideálního lidství spočívá v tezi, že je předem a objektivně dáno, jaký má kdo být, a umožněn je tím, že ji Schiller přenáší na národy (tím se ryze individuální cíl mění v cíl všech, ve vynucovatelnou homogenitu mas). Činí to naprosto svévolně, a tak je doveden nakonec až k lidství jako takovému, jehož historický vzor vidí ve starých Athéňanech. Na nich obdivuje především harmonii jejich vzdělání a rozvoj rozmanitých vloh. V této inspiraci vidí Schiller posléze tu správnou cestu k napravení neduhů své vlastní doby: „...musí přece být zůstaveno na nás, abychom tento celek naší přirozenosti, rozrušený uměním, obnovili uměním vyšším.“ Za příčinu neuspokojivého stavu považuje Schiller soudobý stát a jeho nápravu vidí teprve v možnosti předchůdné nápravy lidí. Tím se přiklání k liberálnímu pohledu na svět. Je ovšem docela skeptický a nepředpokládá, že by proměna mohla proběhnout dřív než za jedno století. Jeho následující vize strastiplné budoucnosti překvapuje: „V jiných světadílech bude ctěno lidství v černochovi a v Evropě bude v mysliteli hanobeno. Staré zásady zůstanou, budou však oděnx v šat století, a útlaku, dosud vyhrazenému církvi, propůjčí své jméno filozofie.“ Proti tomu existuje podle Schillera jediná zbraň: výchova k citovému bohatství. Tak dospíváme i k nezastupitelné roli umělce: „Když se pak stane mužem, nechť se vrátí do svého století jako cizinec; ne však proto, aby je obšťastnil tím, že se objeví, nýbrž aby je, hrozivý jako Agamemnonův syn, očistil. Látku sice bude čerpat z přítomnosti, formu však převezme z ušlechtilejší doby, ba z bezčasovosti, z absolutní, neproměnné jednoty své podstaty. Zde z ryzího éteru jeho démonické přirozenosti stéká pramen krásy, nedotčený zkažeností pokolení a dob, valících se hluboko pod ním v kalných vírech.“ Jistě: jen jsou-li podstata čili ideální lidství inidividua, národa a rodu v zásadě shodné, může umělec tím, že čerpá ze své podstaty, dobu očistit. Aby své učení více objasnil proti námitkám, které poukazují na to, že květ umění v antice vyrašil teprve v dobách politického úpadku, rozvíjí Schiller svou kantovskou filozofii do větší šíře. Odtud ad hoc definuje dva pudy (pud věcný a pud k formě), jejichž rovnováhu a hranice má strážit kultura. Podstatou kultury je potom hra – stále a ve všem jde zas a zas o ta či ona prostředkování. Proč hra? Zde je důvod: „Krátce: tím, že se mysl setkává s idejemi, pozbývá všechno skutečné svou vážnost, protože se stává nepatrné, a tím, že se mysl stýká s vnímáním, odkládá svou vážnost nutné, protože se stává lehké.“ Hra a krása podle Schillera patří k sobě: „...člověk si má s krásou jen hrát a má si hrát jen s krásou.“ Ba dokonce tvrdí, že člověk je plně člověkem jen tehdy, pokud si hraje. Smysl této věty je demonstrován dalšími a dalšími vymýšlenými dichotomiemi, které jsou překlenovány právě krásou: krása jediná tedy umožňuje člověku plné lidství, ale je nemyslitelná bez hry, neboť hra je to, co spouje všechna ta prostředkování, o nichž Schiller hovoří. A na kráse stojí vnitřní stát, vize, která proměňuje nitro: „Uprostřed strašné říše sil a uprostřed posvátné říše zákonů buduje estetický tvořivý pud nepozorovaně třetí radostnou říši hry a zdání, v níž snímá člověku pouta všech vztahů a zbyvuje ho všeho, co se jak ve fyzickém, tak i v morálním světě nazývá nátlak. ...v estetickém státě se člověk smí člověku jevit jen jako tvar a člověk smí stát proti člověku jen jako objekt svobodné hry. Dávat svobodu svobodou je zásadním zákonem této říše.“ http://www.gasbag.wz.cz/tema/rocnik3/cislo12/12-04.htm