Příliš mnoho dobra - americká sociální politika 1950-1980

Žádný sociální program se nemůže vymanit z pasti, kterou bychom pro příště mohli nazývat Murrayho paradoxem. Čím účinnější je sociální program, tím více podporuje vznik takových situací a takového chování, které chtěl původně eliminovat. Přestavme si, že nežádoucím jevem je narkomanie a že existuje zázračná pilulka, která okamžitě a bezbolestně osvobozuje lidi od závislosti na drogách. Zkusme si představit, co by se v takovém případě stalo, ptá se Murray sugestivně. Samozřejmě, že každý by chtěl drogy zkusit, protože by měl zajištěno vyléčení, dodává čtenář automaticky. Spotřeba drog by se zřejmě zvýšila. Pokud by se sociální programy svou povahou blížily zázračné pilulce, byly by kontraproduktivní. Nikomu by nezáleželo na tom, zda se ocitne bez práce, měl-li by jistotu, že jeho problém sociální program rychle vyřeší. Ekonomové by to nazvali morálním hazardem. Pokud na druhé straně sociální program nefunguje, utrácí daňoví poplatníci zbytečně, a to jen proto, aby si za své daně "koupili čisté svědomí", že něco udělali. To je podstata paradoxu, okolo kterého se točí celá kniha Příliš mnoho dobra, jejíž titul v originále (Losing Ground) zní možná ještě výstižněji. Murray dokládá svůj paradox na programu pomoci svobodným matkám s dětmi, který byl zkonstruován tak štědře, že pro tisíce matek bylo výhodnější se nevdávat za partnera stejné příjmové kategorie, protože jeho příjem by nedosahoval výše zmíněné podpory. Takže po mnoha letech existence tohoto programu Murray zjišťuje, že počet dětí žijících jen s matkou nejen neklesá, ale roste. Program sám způsobil nárůst počtu dětí, které vyrůstají jen s jedním rodičem, přestože právě tento problém chtěl původně řešit. Kromě toho zmíněný program morálně oslabil samotné děti. Ty začaly být zvyklé nevidět v rodině práci, protože rodinu živily sociální dávky. Samotné děti upadaly do nezaměstnanosti a chudoby, čemuž chtěl program také původně zabránit. Celý problém však spíše zhoršil. Množství vynaložených prostředků nemusí odpovídat kvalitě výsledků, říká Murray a v každé kapitole dokládá, že u sociálních programů je tomu většinou přesně opačně. Už proto by jeho kniha měla být povinnou četbou pro všechny tvůrce sociálních programů a vlastně pro politiky vůbec.