Blboun nejapný

Nová sbírka současného významného anglisty obsahuje verše, které vznikaly v letech 2004-2005. Hronův cyklus je silně diktován snahou zachytit bilanční výpověď, která je navíc poznamenána předtuchou smrti. Toto vymezení se objevuje prakticky od prvních autorových obrazů, v nichž například "strom odrostlých let hoří zaživa / a hroudy popelaví v jeho stínu". V těchto krizových hodinách, jejichž příčinou je mrtvice, nabývá Hronova poezie až tragických rozměrů. Pro autora "zešedivěl sníh" a jeho život se proměňuje v bezmocné čekání, v němž "hasne dech". Pochmurné tóny se v Hronových verších objevují i v okamžicích, kdy hovoří o lásce: i tento pojem je totiž neúprosně spojen se skonem člověka. Přítomnost zániku, lépe řečeno jeho očekávaný příchod, charakterizuje i autorova forma: lze ji považovat i za určitý druh epitafu, který je většinou komponován ve stručném a strohém čtyřverší, založeném na rýmové shodě i na rytmickém taktu. Někdy však do tohoto útvaru autor záměrně zařadí až skřípavě disharmonický tón a ještě více tak podtrhuje kontury lidské tváře, která cítí stále silnější nutkání skrývat se pod maskou, v níž zanedlouho vstoupí do galerie "ksichtů" a přiblíží se tak vyhynulým živočichům - v tomto případě blbounovi nejapnému.