Scénografie mluví: Hovory Jarky Buriana s Josefem Svobodou

Scénografie mluví. Hovory Jarky Buriana s Josefem Svobodou je kritickou edicí pramenů, ve které byly vybráno, upraveno, tematicky roztříděno a kritickým komentářem opatřeno více než sedmdesát hodin audiozáznamů rozhovorů světově proslulého scénografa Josefa Svobody s americkým teatrologem českého původu Jarkou Buriana. Některé hovory byly vedeny osobně, jiné po telefonu; nahrávky obsahují také záznamy Svobodových přednášek, které v 80. letech v USA a Kanadě pronášel, či jeho odpovědí na Burianovy dotazy, které ve volných chvílích zaznamenával. V těchto nahrávkách, které vznikaly mezi lety 1969 a 2002 v Čechách, Americe i Kanadě, se sice v časových skocích, přesto však s jistou kontinuitou, odvíjí Svobodův příběh v jeho osobním podání: svým typicky zaníceným způsobem popisuje inscenace, na kterých zrovna pracuje, vysvětluje souvislosti, záměry, vize, vzpomíná. Osvětluje zde svoji práci a umožňuje tak nahlédnout nejen do postupů, které zkoušel a používal, ale také do svého myšlení o scénografii a divadle vůbec. Kromě toho, že nahrávky zahrnují Svobodův výklad jeho postojů ke scénografii, technické popisy scénografických řešení a užitých technologií, či objasnění autorských koncepcí a záměrů, jejich obsah také představuje osobní interpretaci části dějin českého divadla, kterou Svoboda prožíval a spoluvytvářel, včetně vzpomínek a osobního pohledu na další osobnosti převážně divadelního světa. Častým prvkem je také převyprávění a do určité míry „přehrání“ inscenací, na kterých se jako scénograf podílel. Materiál dělíme na čtyři základní kapitoly. V první kapitole je Svoboda představen tak, jak se s ním Burian setkal, tzn. jako uznávaný špičkový scénograf v politicky zlomovém období konce 60. let. V druhé kapitole se soustředíme na Svobodovy inscenace Wagnera, na nichž scénograf pracoval převážně v zahraničí v průběhu 70. let, a na jeho mezinárodní pedagogickou činnost, která nás zavádí i do let osmdesátých. Do kapitoly třetí zařazujeme nahrávky týkající se Svobodových vracejících se výpovědí o důležitých uměleckých partnerech, jakým mu byl např. Alfréd Radok, jež jsou přirozeně propojeny spíše s půdou domácí, a také pasáže, které se týkají dalších vybraných inscenací a obecnějších postřehů o scénografii. Poslední kapitola je jakýmsi dovětkem, který přibližuje hovory z období polistopadového, ve kterých Svoboda, již na sklonku své profesní dráhy, mimo jiné otevírá kontroverzní téma své politické afiliace. Text publikace doprovází fotografie, návrhy, půdorysy a technická schémata, jejichž cílem není vždy text doslova ilustrovat, ale také vytvořit další, vizuální vrstvu příběhu o scénografii Josefa Svobody, která má vlastní vývoj a rytmus.