Život a umění Emy Destinnové

Kniha je zajímavá tím, že autor věnoval skutečně mnoho pozornosti početné korespondenci pěvkyně, z níž v knize často cituje, uvádí také svědectví současníků či úryvky z dobového tisku a dalších písemností z pražských a mimopražských archivů. Jaká byla, když se narodila… „O svém narození Destinnová ráda vyprávěla se sarkastickým humorem jí vlastním. Narodila se v hodině, kdy šel kolem jejich domu v Kateřinské ulici ‚proti blázinci‘ pohřební průvod; přišla na svět škaredá jako vrána s černým porostem na špičaté hlavě, s pytlíčky pod očima, až se jí její krásná matka zhrozila…“ Těžké začátky – pokus získat angažmá v Národním divadle: „Vstoupila tehdy s otcem do budovy divadla a byla tam očekávána třemi pány – ředitelem Šubertem, kapelníkem Adolfem Čechem, který zasedl ke klavíru, a druhým kapelníkem Mořicem Angrem. Nezpívala na jevišti za doprovodu orchestru, jak očekávala, nýbrž ve sborovém sále v nejvyšším patře budovy. Na otázku, co přednese, odpověděla: Carmen, neboť byla přesvědčena, že touto rolí ohromí triumvirát rozhodčích. Byla to tehdy její nejoblíbenější divadelní postava a v nejednom směru se s ní i v životě ztotožňovala: nosila v uších velké kruhy jako Carmen, ve stejném stylu se oblékala a upravovala svůj účes. Když dozněla Habanera, vyžádal si kapelník Čech další ukázku a Ema zazpívala árii z druhého jednání téže opery. To už řediteli Šubertovi stačilo k tomu, aby pronesl soud: ‚Slečno, zdá se mi, že se při zpívání rozčilujete. Doporučuji vám, abyste brala sprchy.‘ Rána dopadla tvrdě, že sotva bylo možno očekávat krutější ortel. O zpěvu ani slovo, jen urážka, jakých se pak Kittlové v jejích začátcích dostalo ještě několik.“ Ema Destinnová o Straussově Salome: „18. října [1906] Ta Salome bude mou zkázou! Uvidíte to. Už začínám bláznit. Všude jen to šílenství bez cíle, beztělé, jen stále ten motiv horečné touhy: ‚Lass mich Deinen Mund küssen, Jochanaan‘. K zoufání! A těžká je ta partie, strašlivě těžká… 28. října Mluvíte o Salome. Hrůza! Vlasy se mi při ní ježí, snad strachem nebo studem… Ta hudba Richarda Strausse je šílenství anebo chcete-li horečkou, otravou opiem; hašiš, belladonna, sny morfinisty. Narážím po každé zkoušce ½ hodiny čelem o zeď nebo klavír, to mne zas vrátí světu. 31. října Já jsem věru víc než zapřažena, teď každý den dvě hodiny Salome, až mne z toho duše brní a mozek vysýchá. Pravíte, že slč. Schubert je Bavarií, co pak teď já? Jsem také pro Salome příliš tlustá, ale nejde to všecko… hlas mít a figuru, hlas ujde, avšak ostatní… 14. listopadu Včera jsem uviděla figurínu pro Salome mně intendantem určenou, dejž nebe, abych ten ‚dojem‘ dobře zažila! Něco děsného. Dlouhá košile z fialového crepe de chine, skoro ke krku, vlečka, dlouhé rukávy! Začla jsem zuřit a řekla, že nepůjdu takto ven. […] Nu, Vy mne znáte. Řekla jsem, že neprosadím-li svůj vlastní kostým, že toho vůbec nechám! Ať si zpívá Salome v noční košili kdo chce! 12. prosince Dnes se nade mnou dala má hospodyně Anděla do pláče, vypadám prý tak bídně a hubeně, že je to až hrozné. Věřím jí: Salome nepřispívá nikterak k zachování duševní rovnováhy…“ Amerika, Toscanini: „Zítra přistaneme v Městě Smutku. Nic mne tam netáhne, mám úzkost před Titánem Skokaninim, jak na mne vyvalí oči, když uvidí, že z Fanciully nic, ale nic neumím… 23. listopadu Jsem špatně při hlase a večer je Gioconda, opera mně nanejvýš protivná. Noscanini je pln žluče a choval se včera jako úplný blázen – všemu rozumí lépe a s Puccinim se i o tempa hádá – vjedou si určitě do vlasů… se mnou zachází jako se školačkou a nejraději by snad na mne vzal rákosku. Puccini je opravdu trpělivý a nechá si přede všemi vykládat od toho pána rozumy. Zítra – o můj svátek – si asi znovu ‚zaprubujeme‘. To budu opuštěná a smutná, ale Maestro Vztekanini mi asi vrazí pěknou zkoušku a při té nebudu mít na stesk čas… 25. listopadu Včera jsme zkoušeli až do 12 v noci a T. dostával různé záchvaty vzteku. Konečně jsem prohlásila, že mě ani nenapadne zkoušet dál, že už nemohu. Divím se, že mi nenapráskal!“... celý text