Opíjení rohlíkem aneb Zlaté oči

Vyprávění plné humoru, ironie a fantazie. Kniha je rozdělena do tří částí, z nichž první dvě (o svérázné osadě Krantofle a Baječky) jsou fantazijní vyprávěnky využívající mnohoznačnosti českého jazyka a mnoha ustálených rčení, které autorka Libuše Kuncová s fantazií a ironií sobě vlastní rozvíjí velmi překvapivým způsobem. Třetí část Zlaté oči je milým povídáním svérázné dívenky o jejích dětských zážitcích z rodné Hané a stejně svérázné rodině. Kniha je ilustrována Ludvíkem Kuncem. Ukázka: Ona može? To je hrozný, jak je včil pořád na světě leda tma. Už odpoledne a jak pak jdem k paní Smetanové, tož to je venku načisto jak v pytlu, všecky okna zatemněný, kdepak někde světýlko. Až pak u Smetanů je konečně zas světlo a teplo. Dostaneme lipový čaj, maminka s paní Smetanovou se dají do pletení a sestra že mě má učit háčkovat. Na stole je krásná bábovka, každá dostanem kousek a znovu si už vzít nesmíme, i když paní Smetanová říká, ať si vezmem ještě. Musíme vždycky říct, že už máme dost. Vůbec dost nemáme, ale maminka nám po cestě vždycky říká, že dneska je bída a nehodí se lidi vyjídat. „Jeden kousek a hotovo, rozumíte?“ nakáže nám vždycky na chodbě. Musíme být slušný, když maminka je tak slušná, že si veme leda ten čaj. Vykládá zas, že tata nepíše, třeba se mu tam kdesi cosi stalo, ale paní Smetanová vrtí hlavou, že tomu se nikdy nic nestane, kdepak, to je chlap s hvězdou na čele. Nám je to k smíchu, maminka přestane posmrkovat. Pak si šeptají o panu Smetanovi a paní Smetanová nám přinese Člověče, nezlob se, ať si hrajem. Ony jdou do kuchyně, poslouchají tam vždycky pod dekou rádio, my to náhodou víme. Honem si ukrojíme teninké kousky z bábovky, to ani nebude poznat. Dom se nám nikdy nechce, ale do rána tu sedět nemožem. Venku se otřesem zimou, maminka řekne, že musíme hodně spichat, ale to se potmě ani nedá! Člověk se jakž takž rozhledí až u našich akátů. Za pár kroků už budem chválabohu doma. Vtom mezi akáty cosi zašustilo, kdosi tam šeptá – tam jsou snad jacísi chlapi?! Maminka zastaví, popadne nás za ruce – pššt! Ve tmě se kymácejí tři stíny a chichtají se. „Hakcnkrajcleři,“ vydechne maminka a krve by se v nás nedořezal. Je slyšet crkání jak z vodovodu a maminka sípne: „Co tam ty kurvy dělají?!“ Hrůzou se div neskácím – když ona řekla tak strašný slovo, tak je už svět nejhroznější. Pak vykvikne: „Co toť, vy pakážo, máte co dělat?!“ Stíny vyprsknou smíchy, kymácejí se pryč, zapínají si gatě. My metelíme k vrátkám, odemyky prask a jsme zaplaťpámbu doma. Maminka bouchá pohrabáčem ve vyhaslých kamnech, my už jsme skočily pod peřinu. Sestra se uchichtne: „Mami, vždyť tam leda scali!“ – „Ticho a spát!“ vyštěkne maminka a schová hlavu do dlaní. Já spát nemožu, hledím z peřiny na tu maminku, co je nejslušnější na světě, a přitom řekla tak hrozný slovo. Nám každou chvilku říká, že mluvit sprostě, to je to poslední. No ja, ale zato je odvážná, kdo by to dokázal, s Němcema se nemalovat a pěkně je zpucovat?! Ráno se sotva dokážu zmátořit z příšerných snů – honili nás vojáci, bajonety auf, maminka jim plačky vyhrožuje: „Pakujte se, toť je to naše, vy kurvy!“ Za to nás užuž zařežou! Na světě je všecko tak hrozný a strašný! Ale maminka stojí u kamen v bílé zástěře, celá pěkná, chystá nám snídani. Oči modrý jak chrpy, ale jak smutný! Sestra se s úšklebkem protahuje: „To nás ty kurvy vystrašily, co?“ Maminka zhrozeně ztuhne: „Cože?! Tak se mluví? Kdes to slyšela, tak škaredý slovo? Pamatuj si, že sprostě mluvit je to poslední! Já vám nikdá špatnej příklad nedávám!“ Snídáme a ani nedutáme. Jdem do školy, maminka nás vyprovodí před vrátka a tam sestru pěkně pleští: „Opovaž se ještě mluvit jak dlaždič!“ Zabouchla vrátka a sestra si založí ruce v bok: „Vidělas to?! Zato ona može! Ten svět je už teda na prdel!“ Achjabóže, to já nikdá sprostě mluvit nebudu ani za nic!