Skutečnost imaginace: Mezi psychoanalýzou a surrealismem

Je tedy ve svém epistemologickém principu psychoanalýza poesii protipólem? Nebo snad ne tak docela? Surrealistický básník a psychoanalytik Roman Telerovský - jehož studie o paralelách mezi stavem básnické inspirace a protipřenosovou zkušeností v analytickém procesu patří k nejcennějším zdejším teoretickým příspěvkům na téma nevědomí a poesie vzniklým během posledního desetiletí - konstatuje, že sen se pro Freuda „stává obrázkovým rébusem, který čeká na rozluštění za pomoci techniky volné asociace na straně snícího a volně rozložené pozornosti na straně analytika, tedy více objektem analýzy než subjektem zkušenosti. Freud převádí neznámé na známé, proti tomu básník zůstává okouzlený souvztažnostmi a splétáním oneirických a bdělých aspektů myšlení a nechává je vstoupit do života". Ovšemže i přes nepochybnou existenci podprahových vzájemných rezonancí mezi oběma účastníky psychoanalytických rozhovorů je přibližování nevědomých obsahů a hnutí řeči vědomý konečným smyslem cele psychoanalytické kúry. Naproti tomu o nevědomých tendencích v poesii říká důvodně Roman Telerovský, že se „uchovávají v imaginativně slovním přestrojení“ a že básnění či „básnické myšlení (…) nevědomou emocionální pravdu odkrývá a zakrývá současně“. Stanislav Dvorský