Sklenění lidé by po sobě neměli házet kameny

Jde o typickou intelektuálskou prózu, kde hlavní není napínavý děj, nýbrž líčení různých nuancí dění na skleněných deskách, kde se – podobně jako v šachu – pohybují skleněné figurky pod taktovkou vypravěčky a jejího neviditelného „přítele“. Místy jde o jasnou alegorii života naší společnosti, v níž mají své místo „sklenění lidé“. Dozvíme se, že skleněný člověk „příliš mluví, aniž by rozuměl vlastním slovům“ a „nepochopil, že on přátele nemá“. Lze konstatovat, že vypravěčka „příběhu“ je totožná s autorkou knihy. Autorka si svůj pocit frustrace ze „skleněného labyrintu“ alegorizuje právě oním příběhem střetu se skleněnými figurkami během hry s virtuálním „přítelem“ – jakýmsi svým guruem, usměrňovatelem. Stav člověka (autorky) se vyznačuje průnikem snu a skutečnosti a je vyjádřen spojením prózy s verši. Ty komentují děj z jiného pohledu a slouží k oddalování pointy, přičemž jsou založeny na vysoké míře opakovanosti (téměř litanické). Na monologicko-dialogickém základě tak vznikl jednotný celek (blížící se žánru básně v próze), který dokáže přitáhnout čtenářovu pozornost a svou zvláštností „vtáhne“ čtenáře do sebe.