Láska poté

„Lásku jsem začala hledat mezi těmi, kdo přežili. To nebyla volba, jen otázka kruhů; Židé mezi sebou. Židovské rodiny snily o tom, že své děti ožení nebo vdají mezi sebou. Jak jsem se potkala s Freddiem? Už nevím. Možná přes kamarádku. Líbil se mi – tmavý, se zelenýma očima, ne moc vysoký, ale dost pro mě. Všechno v něm ale znovu obkreslovalo kontury koncentračního tábora: jeho otec tam zemřel jako ten můj, jeho matka se vrátila, ale poblázněná, a dala se dohromady se židovským lékařem z Polska, tichým, truchlícím. Freddie pracoval, byl krejčím a ušil mi šedé sako lemované černým sametem, které jsem milovala. Začali jsme spolu chodit, objímali jsme se, líbali se, nechala jsem ho, čím dál více naléhal, věděla jsem, kam to spěje, nebo spíš kam to má spět, nezajímalo mě to, nahánělo mi to strach. Ale daleko větší strach, než když je to poprvé nebo z otěhotnění, jsem měla ze svého těla, utíkala jsem před ním. Před svou nahotou, navždy pro mě spojenou s příkazem jednoho nacisty, před jeho ponižujícím pohledem, když nám holili hlavu a pohlaví, před jeho verdiktem: smrt, nebo odklad. Před koncentračním táborem jsem se nikdy před nikým nesvlékla, nikdy předtím jsem neviděla nahé tělo ženy, ani své matky, ani svých sester. To své jsem objevila ve stejnou chvíli, kdy jsem pochopila, že je odsouzeno.“ Ve volném pokračování bestselleru A ty ses nevrátil… přináší Marceline Loridan-Ivens ojedinělé svědectví, jak obtížné bylo pro ty, kteří prošli peklem koncentračních táborů, najít lásku. Do někoho se zamilovat, otevřít se mu, odevzdat, věřit. Protože to, co zažili v táboře, je navždy poznamenalo. Přišli tam o důvěru v lidi, o city, o empatii. Jejich jedinou touhou bylo přežít. A je možné přežít, když někoho vpustíte do svého života?