Šest historií venkovského života

V červenci 1970 byla spisovatelka a překladatelka Jang Ťiang spolu s manželem a dalšími kolegy z Čínské akademie společenských věd poslána na převýchovu do školy pro kádry 7. května. Šest historií venkovského života tvoří šest vzpomínek na těžké a nezřídka absurdní chvíle, které zde během dvou let zažila. Kulturní revoluce (1966–1976) byla pro většinu vzdělaných lidí v Číně rozčarováním a obdobím ponížení, v řadě horších případů i utrpení. Mnohým přinesla naprosto zbytečnou smrt. Je to období, ke kterému se ve své tvorbě neustále vrací řada čínských autorů. Jang Ťiang odkazem na tradiční čínské dílo Šest historií prchavého života dodává svým Šesti historiím další rozměr, a čtenářům tak odhaluje další úhel pohledu na Kulturní revoluci. Šest historií venkovského života vyšlo poprvé jen několik let po skončení Kulturní revoluce, v březnu 1981 v Hong Kongu. Ovšem už v červenci téhož roku vyšlo první vydání i v Pekingu, v němž nakladatel opravil velké množství tiskových chyb z chvatně připraveného vydání hongkongského. V roce 1986 následovalo další pekingské i hongkongské vydání a v roce 1992 „kritická edice“. Dílo bylo zahrnuto i do různých výborů autorčiny prózy. Ve srovnání s tehdejší „literaturou jizev“ protkanou nářkem nad prohnilostí Lin Piaa a Bandy čtyř působí vzpomínkové črty Jang Ťiang věcně a elegantně zároveň. Prof. Field spatřuje v jejím stylu inspiraci J. Austen, H. Fieldingem nebo W. Thackerayem, tedy spisovateli, jejichž tvorbou se autorka intenzivně zabývala. A jak odkazuje už název, autorka se inspirovala nejen formou známých Šen Fuových memoárů Šest historií prchavého života (česky 1944, překlad Jaroslav Průšek) Jednotlivé kapitoly knihy jako tenká červená nit propojuje několik opakovaně se vynořujících motivů. Jang Ťiang na svět hledí především očima ženy, která je silná a samostatná, ale zároveň zranitelná, jsou-li narušeny citové vazby a řád jejího světa. Její hlavní touhou je, aby všechno bylo tak, jak má být. Šest historií venkovského života je vyprávěním o snaze zničit, přestavět stávající svět, a o snaze ženy udržet svůj svět stůj co stůj pohromadě. Část z motivů se tak stává výpovědí, drobnými úryvky o útrapách, jimiž si autorka kvůli škole pro kádry prošla, část z nich je naopak líčením toho, jakými způsoby s těžkými životními situacemi bojovala. Jednotlivé motivy jsou obsaženy nejenom v názvech kapitol, ale prolínají se celým textem a přispívají tak k jeho koherenci. Nelze si nepovšimnout do očí bijící krutosti a lhostejnosti, proti níž vystupuje lidská dobrota a soucit. Veškeré pokusy něco vytvořit jsou takřka pokaždé zmařeny, ve škole pro kádry se plýtvá nejenom lidskými silami a talentem, ale i životy. Lidé jsou připraveni o svobodu a jsou donuceni vzdát se svých dosavadních životů, aby mohli plnit nesmyslné úkoly. Proti tomu se staví každý jinak, ale všichni se snaží o totéž – nalézt „cestičky“ zpět ke svému životu. Velmi silným motivem je loučení, zpřetrhání vazeb, a proti tomu stojící přirozené, nenucené navazování nových vztahů, které ovšem nejsou podle představ režimu. Z každé kapitoly čiší beznaděj a rozčarování, které nastupují na místo naděje a očekávání. A konečně dvojice motivů, které jsou v textu zmíněny zřídka, ale plně jej prostupují – stud a nevina. Společným tématem Šesti historií prchavého života a Šesti historií venkovského života jsou vztahy. Na základě jejich popisu čtenář, obeznámený se Šesti historiemi prchavého života, staví do kontrastu okolnosti vzniku obou děl a před očima mu vyvstává s ještě větší naléhavostí absurdita a nesmyslnost Kulturní revoluce, kampaní a převýchovných táborů. Jang Ťiang ji zachytila v nejrůznějších podobách napříč celým dílem a symbolicky svých Šest historií zakončila kapitolou s názvem „O absurditě: falešná pomluva“. Přese všechny překážky však v díle zaznívá i naděje pro člověka, neboť autorce se dařilo její vztahy s milovanými osobami udržovat, a nadto spontánně navazovat vztahy nové, které však nebyly v souladu s představami režimu. Symbolem této nezničitelnosti mezilidských vazeb a citů jsou provazy a nitě, o nichž se v první kapitole autorka zmiňuje nápadně často. Lituje, že provazy, kterými svazuje zavazadla, nemůže omotat také své blízké, aby je ochránila; zašívá manželovi kalhoty, aby mu usnadnila pobyt na venkově. A když má sama svázat postel, aby ji mohla poslat do školy pro kádry, podotýká, že pro jednoho člověka je to téměř nadlidský úkol. Jako lidé potřebujeme vzájemná pouta, a ta nemůže nikdo zničit. Taková je lidská přirozenost, jako kdyby říkala mezi řádky. Přestože byla Jang Ťiang odloučena od manžela, neboť byl každý z nich přiřazen k jiné jednotce, naučila se využít každičký způsob, jak se s ním setkat nebo alespoň zajistit, aby byl v pořádku. Ironicky poznamenala: „Dalece jsme předčili tajná dostaveníčka milenců v zadních zahradách, jak je známe ze starých románů a divadelních her“. Mezi řádky můžeme číst také o smutku nad znevažováním lidského života, nad mařením lidské práce. Intelektuálové, kteří do té doby vnímali sami sebe po vzoru starých čínských literátů jako elitu národa, která vlastenecky slouží Číně na cestě k prosperitě, se najednou ocitli na samém dně společenského žebříčku, byli nuceni ustat s jakoukoliv tvořivou činností a plýtvat svým časem a talentem na úkoly, jejichž výsledků si nikdo ani nepovšiml, natožpak aby si jich vážil. Strávili kupříkladu nespočet dní prací v zeleninové zahradě, ale jakmile byl vydán rozkaz k přesunu celého pracovního tábora, všechno bylo bez skrupulí ničeho a uváděno do původního stavu. Jaroslav Průšek napsal ve svém doslovu k překladu Šesti historií prchavého života: „Pověděla mi o čistém čínském srdci více než všechny knihy dohromady. Snad totéž řekne i českému čtenáři a ukáže mu ideál toulavé, nespoutané duše čínského člověka…“ Věříme, že totéž ukáže pozornému čtenáři Šesti historií venkovského života i tato kniha, pokud si za přívlastky „toulavé“ a „nespoutané“ dosadí v nesrovnatelně odlišných dobových podmínkách přívlastky jiné, řekněme „láskyplné“ a „nezničitelné“. Hana Bašová