Příroda a duše

Carl Gustav Jung (1875–1961) a Wolfgang Ernst Pauli (1900–1958) představují dva z nejvýznamnějších a nejvlivnějších autorů dvacátého století. Vzájemná spolupráce těchto v mnohém protikladných duchů se pak stala námětem mnoha knih a studií. Výsledkem jejich zčásti paralelního a zčásti společného bádání je tato Příroda a duše kniha z roku 1952 (v německém originále vyšla pod názvem Naturerklärung und Psyche). Jungův příspěvek Synchronicita jako princip nepříčinných souvislostí shrnuje jeho výzkum věnovaný synchronicitě, již definuje jako „časovou koincidenci dvou nebo více příčinně nespojených událostí s obdobným významem“. Výzkumem synchronicity se Jung zabýval od 30. let, inspirován zejména diskuzemi a obsáhlou korespondencí s fyzikem a nositelem Nobelovy ceny W. Paulim. Pauliho studie Vliv archetypických představ na tvorbu přírodovědeckých teorií u Keplera se zabývá možnostmi i komplementarity duše a přírody v díle Johannese Keplera a Roberta Fludda. V širším ohledu pak zkoumá, jakým způsobem lze pojmout spojení poznání s náboženským prožitkem prostřednictvím symbolů, „jež obrazně vyjadřují emoční, citovou stránku prožitku a zároveň stojí v živém vztahu se souhrnem vědění své doby a se skutečným procesem poznání. Právě proto, že se možnost takové symboliky stala naší době cizí, měl by se projevit zvláštní zájem o návrat k jiné době, jíž byly sice cizí pojmy vědecké mechaniky, dnes již klasické, která nám však umožňuje přinést důkaz existence symbolu, který má současně náboženskou i přírodovědeckou funkci.“ Vydání doplňuje Pauliho syntetizující esej Věda a myšlení západu.