Utrpení mladého Werthera

Námět k románu, který založil jeho světovou slávu, Goethe načerpal při své praxi praktikanta u soudu. Kromě vlastní lásky posloužila Goethovi jako námět sebevražda jeho kolegy, mladého právníka a filozofa K. W. Jerusalema, který se zastřelil za okolností, které Goethe věrně převzal do svého románu. Utrpení mladého Werthera (1774) je kombinací románu v dopisech a románu-deníku, v němž autor dokázal geniálně skloubit díky vyprávění v první osobě bohatý vnitřní svět hlavního hrdiny, vylíčení jeho duševních stavů a autenticitu, kterou celému textu dodávají vydavatelský úvod, poznámky a závěrečná zpráva o Wertherově smrti. Na samém počátku románu popisuje Werther vzájemné vztahy zúčastněných osob a zdůrazňuje krásu přátelství a význam vzdělání pro člověka. Nečekaná láska k Lottě se postupně změní v hluboký a vášnivý, ale bohužel jednostranný cit, který nakonec narazí na hráz předsudků měšťanského světa. Wertherova subjektivita ztroskotá na objektivitě okolí, na lidech, kteří jsou jinak uzpůsobeni pro život než on. Werther sám se ztotožňuje s přírodou, trpí omezeností své doby. Jeho štěstí z lásky k Lottě se mění tváří v tvář skutečnosti v zoufalství. Dobrovolně zvolené východisko – smrt – je pro něho krokem, který ho spojí s přírodou. Jeho soupeř v lásce Albert je naopak člověk veskrze praktický, ztělesňuje měšťanský životní princip, píli, šetrnost, svědomitost, mírnost a rozumový přístup k životu. Lotta je prostá, přímá, veskrze kladná žena, která žije v souladu s okolním světem a své štěstí omezuje na oddanost rodině, i když jí Wertherova vášnivá láska odhaluje jiný svět. Pro Werthera ztělesňuje ovšem půvab ženy, jakýsi ideál ženy jedné epochy. Werther si je však velmi dobře vědom omezenosti, přehrad a hrází, které svírají „všechny činorodé a poznávací síly člověka“. Vidí, že veškerá lidská snaha směřuje jedině k tomu, aby byly ukojeny nezbytné potřeby, jež nemají jiný účel než „prodloužit naši ubohou existenci“, pokouší se najít řešení ve svém nitru a najde je ve vlastním tragickém konci. Utrpení mladého Werthera vyvolalo velký ohlas i vlnu sebevražd. Lidé se v románu poznávali a zjišťovali, že jejich vlastní prožitky nejsou banální a že osobní problémy mohou mít obecnou platnost. Mladí lidé se bouřili a toužili po velikých činech, ale nedokázali tuto touhu uplatnit a realizovat. Werther jim ukázal cestu: je možné nepodrobovat se nízkým požadavkům doby, je možné se vzepřít, vzbouřit se a před skloněním hlavy dát přednost hrdému odchodu ze života. Wertherovský příběh se svému tvůrci vymkl z rukou. V druhém, přepracovaném vydání (1787) proto považoval Goethe za nutné umístit jako motto výstrahu pro senzitivní čtenáře: „Buď muž a nenásleduj mne!“