Gabriel von Max : (1840-1915) : [Západočeská galerie v Plzni, Výstavní síň "13", 25.2.-8.5.2011]

Editoři: Aleš Filip, Roman Musil Texty: Karin Althausová, Aleš Filip, Marion Jourdanová, Roman Musil, Roman Prahl, Wilfried Rosendahl, Gaëlle Rosendahlová, Josef Vojvodík, Susanne Weberová Malíř českého původu Gabriel von Max (1840 - 1915) patří k nejvýznamnějším reprezentantům mnichovské malířské školy ve druhé polovině 19. století. Jeho dílo přitahovalo pozornost a obdiv v mnoha zemích Evropy i v zámoří. Několikrát byl zastoupen na světových výstavách, stal se profesorem mnichovské Akademie umění a v roce 1900 byl při příležitosti šedesátých narozenin povýšen do šlechtického stavu. Narodil se v rodině Josefa Calasanzy Maxe (1804–1855), který patřil společně s bratrem Emanuelem (1810–1901) k významným pražským sochařům. Studoval malířství na akademiích v Praze, Vídni a Mnichově, kde jej silně ovlivnil jeho hlavní učitel Karl von Piloty. V bavorské metropoli se usadil natrvalo, kontakty s českým prostředím však nikdy nepřerušil. Pravidelně vystavoval v Praze v soukromé galerii Mikuláše Lehmanna a na výročních výstavách Krasoumné jednoty, neboť v Čechách měl četné sběratele a obdivovatele. Max se proslavil svým pojetím oduševnělé ženské krásy, inovacemi náboženské malby, zájmem o spiritismus a darwinismus a obrazy opic. Jeho malba se vyznačuje hladkým, valérovým, staromistrovským přednesem, důrazem kladeným na celkové estetické pojetí námětu a na psychologii zobrazených postav. Jeho umělecký vliv lze sledovat u řady významných malířů: v Čechách to byli Václav Brožík, Jakub Schikaneder, Maxmilián Pirner, Emanuel Krescenc Liška, Hanuš Knöchl, Karel Vítězslav Mašek a další. Rozsáhlá publikace mezinárodního autorského kolektivu je výsledkem několikaleté badatelské práce a je první českou monografií Gabriela von Maxe.