See Emily Play

Třináctá kniha brněnského autora. „V keři zlatého deště, kde jsem si předpředloni po narozeninách četl v svém proutěném křesílku Davida Gascoyna a Wittgensteinova synovce, obklopen čajem, keři a sluncem, bytuje občas také kočka Eliška. Letos jsem se do modři ponořoval o několik metrů doprava odtud, na basketbalovém hřišti, kde jsem házel trestné hody s hlavou plnou bizonů, oranžových skoro jako můj míč. Chodil jsem si pak na hodinku lehnout na pískoviště, kde mi hlavou, podepřenou míčem, probíhali k bizonům také heavy metal a vodovky a za zavřenými víčky se mi rýsovaly metalové a fantasticky pohádkové krajiny. Čtyřletému sousedovi, který se mne ptal, co tam dělám, jsem odpověděl s ukazováčkem namířeným na svou hlavu, že poslouchám hudbu. Měl jsem pak možnost vyslechnout šeptanou konversaci mezi ním a přišedší holčičkou: — Co tam ten pán dělá? — Pán má v mozku hudbu. — Tak já mu do mozku nasypu písek. — Ne, nesyp! — Ano, nasypu, on si bude myslet, že dneska má písek nožičky. Posypala mi celý vršek hlavy. Ani jsem se nepohnul. Koneckonců, písek má vždycky nožičky! A onen čtyřletý soused mi pak řekl, že podle jeho maminky si hovím na slunci jako liška. Nevěděl jsem chvíli, proč zrovna liška, než mi došlo, že jsem se přeslechl: mělo to být jako Eliška. Málokdy mne nějaká chvála tak potěšila. Snad i vás potěší bizoni, kteří mi běhají hlavou déle, než si pamatuji. Psáno roku 2015 po výrobě videoklipu pro Beatu Hlavenkovou, http://www.youtube.com/watch?v=Jd9v9e7dB64. Snad vás, čtenáře, potěší verbalizovaní bizoni na následujících stránkách.“