Kdo tu všechno byl - Příběh Rotavy, krušnohorské obce

Textová a obrazová koláž otisků paměti Rotaváků, obyvatel malého příhraničního městečka v kopcích na linii dějin. "Babička bydlela přímo nad Švajgrákem, v bílým domě, hned u lesa. Moje máma se tam narodila. Jako malá holka jsem k babičce a dědovi chodila moc ráda. Měli studánku a psa, to se mi líbilo. Vždycky jsem na cestu dostala kočárek s panenkou, ale nesměli mně do něj dát vajíčka, protože když panenka brečela, tak jsem kočárkem hutně plácala, a babičce jsem kolikrát přivezla míchanici. Dřív tam nebyl vodovod a v kuchyni stály vyrovnaný kýbly s vodou. Panenku špinavou vod vajíček jsem vykoupala v těch kýblech, takže se ta voda mohla vylít. S babičkou jsme si moc nerozuměly, protože ona nemluvila česky, to byla německá rodina sakumprásk. Já zas neuměla německy. Mamka se se mnou německy mluvit bála, protože si po tej válce dost vytrpěla. Když jsme třeba přišly do obchodu, tak se ženské do mamky strefovaly, že neumí pořádně česky nebo že je Němka. Bylo to nefér, protože máma nikomu neublížila, a některý lidi, který jí nesahali ani po kolena, si dovolili, co si dovolili. Navíc jsme tu byly dost samy, protože táta, kterej byl Čech a moh by nás chránit, byl často dlouho pryč za prací, takže bylo vobčas smutno. Já si to nepamatuju, ale naši řikali, že když na mě máma začala německy, řekla jsem jí: „Mluv pořádně.“ Němčinu jsem se začala učit až ve škole, v pátej třídě, když se na ni přihlásily děti z Glasbergu. Uměly totiž mluvit, ale neuměly pravopis, a mě vzaly spolu. Mamka mi s tim pak doma pomáhala. Nevidim to tu jako „zdivočelou zemi“, beru to tak, jak to je, žiju zkrátka u hranic." Vydání knihy zaštítilo město Rotava; zásadně (a s notnou trpělivostí) pomohl rotavský patriot Petr Rojík. Sběr dat probíhal v letech 2014 až 2016 pro Post Bellum. Ilustrovala Eliška Vrbová. Jazyková úprava Anička Vrbová.