Franco

Autor nás zavádí do prvních desetiletí 20. století, kdy se z korektního, tichého a pro odvahu váženého důstojníka stává po úspěšných bojích v marocké válce nejprve velitel španělské cizinecké legie a brzy nato nejmladší španělský generál. Jeho hvězda stoupala, než se moci ve Španělsku chopila levicová vláda Lidové fronty. Pravicový generál nutnost zasáhnout cítil jako poslání: aktivně se účastnil vojenských konspirací, což mu roku 1936 zajistilo pozici hlavy státu a nejvyššího vojenského velitele. S opozicí se vypořádal tvrdě a své autokratické funkce si zákonodárně pojistil. Během války však přes profašistické tendence jeho režimu uchránil španělskou neutralitu a hned po ní umožnil referendum, které ustavilo monarchii s Frankem coby doživotním regentem s právem vybrat budoucího krále. Když k tomu roku 1969 došlo, sedmasedmdesátiletý Franco vybral vnuka někdejšího krále Alfonse XIII. Juana Carlose. Poválečná desetiletí byla ve znamení mírných proměn jeho despotické politiky: získal si respekt Spojenců za to, jak postupně liberalizoval režim, dosahoval ekonomického růstu země, která byla po válce na dně, a budoval vztahy se západními zeměmi. Předával další a další pravomoci vládě, a když v listopadu roku 1975 zemřel, země byla připravena na hladké předání formální moci do rukou krále.