Zasněnec

VON ROHÁČ: HOVÁDKO S POHLEDEM DO NEZNÁMA Vulgárnost a zarputilá "spratkovitost" v Roháčově poezii by byla samoúčelná, kdyby neměla svůj protipól, svoji citelnou zpětnou vazbu v jakési až naivní něze. Tento kontrast mě fascinuje a je typickým prvkem Roháčovy poezie roku 2015. Básně často začínají radikálně: „raději kurva zdechnu / než bych ti napsal první! / zadřený petardy pod kůží / smrkáš mi do očí malý slzy / je to možný? / co všechno vyjeví se / v lehkým snění...“, končí ale často smířlivěji, než by člověk z úvodu očekával. Oproti lyričtěji laděnému debutu Nočňátko & smrtihlav se autor v Zasněnci snaží rozmáchnout k jakési příběhovosti. Je to riskantní a je to, alespoň dle mého názoru, mnohdy na hraně. Osobně vnímám Roháče intenzivněji v úspornější formě a přes vrstvené obrazy, třeba jako v básni Love Letter: „...oči přimhouřené / řasy / překryté / setbou / hvězd / tak černých / až / mizí / v nenávratnu / další chvíle...“ Typické Roháčovy momentky ale naštěstí zůstávají. Básník je zajímavý také tím, že nic nekašíruje, nezdobí (ostatně on mu to často jednoslovný verš ani nedovoluje), obrousí celou situaci na dřeň a opíše obraz, který nejenže všichni dobře známe, ale který je v kontextu básně dokonale funkční: „... jede ti autobus / rozeběhneš se / bez ohlídnutí / dívám se / do pošmournýho / okna / zazubíš / se / a ve stejnej / okamžik / na sebe / ukážeme / fakáče / to tě vždycky / rozesměje...“ A ještě jeden osobní postřeh k dobarvení Roháčovy poezie si dovolím. Je nepodstatný, ale přesto... K některým básníkům se mi automaticky řadí výtvarníci, jejich výtvarný rukopis, někdy dokonce i konkrétní obrazy. Výtvarným ekvivalentem k Roháčově poezii je pro mne Josef Bolf. Jeho postavy „hrající si s ohněm“ jsou pro mne podobným způsobem vulgární, surové a suverénní, křiklavé, zároveň ale básnicky křehké, vzrušující a tajemné: „tráva / klidně šumí / v krajinách / v kterých / my dva / už spolu nebudeme / to dávno vím / nesu ti věnec / nezemřels / to jenom tak / z vlastního zalíbení / v hysterických obřadech“. Aleš Kauer; červen 2015