Do hor

Dílo je určeno pro rodinu a známé. A také pro každého, kdo má v plánu vykonat velkou změnu v doposud poklidném životě. Myslel jsem, že začátky našeho nového života v tomto vyprávění přejdu jen krátce. Čekal jsem, že se vrhnu do lesů a jen se budu napájet ději a obrazy z hor, těmi, které jsem nikdy nadlouho neokusil. Jen taková náplň života a jeho písemné zobrazování mě uspokojí, jako jsou plouživé mraky těžké vláhou, sunoucí se z hřebenů k nám dolů, jako je večerní pokřikování nepolapitelného chřástala, ozývající se – světe, div se, z lesa! – a to ještě na opačné straně úzkého údolí, než je pastvina, odkud skutečně volá a toto je jen podivná ozvěna. Nebo noční návštěvy jelenů na zahradě v době zrání jablek, zlodějské nájezdy veverek a ořešníků na naše ořechy, kaliště divočáků v olších pod pramenem, a také žáby, ještěrky a zmije, co za námi lezou až do domu. A krásně se obnovující plochy po větrné kalamitě takovou směsí dřevin, která srdce mnohého lesníka pohladí. A po dešti chvění duhových kapek na plotě. A za nocí hvězdy tak jasné, jako nikde jinde... Tak jsem si to představoval, protože žádným kronikářem být nechci. Na zachycování historických událostí nemám preciznost ani vůli. Do myšlenek, jež mě nutívají ke sdílnosti, se mi derou vždycky jen prožitky tvarů, barev, zvuků, míchají se mi tam hlasy a nápěvy, ale i skřeky, a také vůně a hladkost a drsnost a každý pocit, co mě kdy silou oslovil. Nic z toho není závislé na žádném datu, na žádném kalendáři. Často vůbec nevím, kde se to vzalo. Když jsem se vzpomínkami na naše putování za štěstím do vytoužených hor začínal, počítal jsem tedy s tím, že se vyhnu všem nudným popisům, že ne-budu sledovat přesná data, ale podělím se s vámi právě o ty příznačné vjemy, o ty hlasy, nápěvy a třeba i skřeky, které ve mně natrvalo utkvěly. Myslel jsem, že to pro čitelný obraz našeho nového života postačí. A teď zjišťuji, že se všemu vyhnout nemůžu. Najednou se mi zdá, že by to nebylo celé.