Diese Serie begleitet Gajst, einen Weltreisenden, der nach vielen Jahren im Ausland nach Böhmen zurückkehrt. Seine Geschichte ist durchzogen von Erzählungen unerfüllter Liebe und der Sehnsucht nach verpassten Gelegenheiten. Wir erleben seine Reisen um die Welt und die inneren Kämpfe, die ihn prägen. Es sind zutiefst menschliche Erzählungen über die Suche nach Glück und Sinn im Leben.
Příběh nenaplněné lásky, v němž světoběžník Gajst líčí svému příteli příběh své lásky ke krásné, ale odtažité Dymce. Chodil s ní už v dobách studentských, pak žil dlouhá léta v zahraničí jako velmi úspěšný muž a po návratu do Čech v 90. letech se s Dymkou opět setkal, ale nepodařilo se mu ji získat. Snad jen kvůli ní se stáhl do ústraní. Doslov napsal Martin Machovec.
Text Paradýzo, rozsahem blížící se románu, avšak žánrově velmi těžko vymezitelný, je reflexivní, meditativní, filozofická próza, kvazideník, mystifikační přelud neustále balancující na hranici snu a skutečnosti s mnohými prvky osobitého humoru, jazykového i situačního. Je zajímavým příkladem české literatury vznikající mimo území naší republiky, a přesto reflektující soudobou domácí skutečnost. Hlavním hrdinou je sám vypravěč a situace, události a svět viděný jeho očima, jeho neustále přemítajícím mozkem a posuzující myslí.
Třetí díl volné tetralogie originálního českého spisovatele, žijícího od konce 60. let ve Velké Británii, splňuje všechna kritéria moderní světové beletrie: přináší příběh, napětí, hru, ale také klade provokativní otázky po smyslu a principu této hry, tvorby a ohledává možnosti románově-filozofického žánru. Odstupem od české reality, ale zároveň specifickým vztahem k ní, představuje Popel zcela ojedinělý typ českého písemnictví, srovnatelný s dědictvím Ladislava Klímy (filozofie) či Egona Bondyho (umění pojednat příběh s čtivostí a zábavností). Hlavního hrdinu a vypravěče (autora daných světů) Maxe po jeho zdárném vyléčení (kniha Paradýzo, Argo 2000) zastihne přítel z archivu tajemného pana Gajsta (kniha Gajstova láska, Maťa 1997) Paulus informací, že rukopisy jeho nedávného psaní byly ukradeny literárním terapeutem dr. Smržem. Následuje dobrodružná výprava do jihoamerické republiky Parahuary a jejích exotických pralesů, v nichž na čtenáře čeká záhada v podobě „zontologizovaných“ literárních světů a jiné svérázné nástrahy.
Hlavním tématem čtvrté části Popelovy volné tetralogie (Gajstova láska – Paradýzo – Paradýzo ztracené a znovunalezené – Gajstova smrt) je záměna lidské identity, možnost její ztráty a případného znovunalezení v procesu času, příběhu i v proudu jazyka, respektive celé řady jazyků. V Gajstově smrti je „příběh“ literární hrou současně reálnou i fiktivní, humornou i tragickou. V „tradicích postmoderny“ využívá autor celé řady motivů ze známých děl světové literatury, jež domýšlí a splétá s vlastní fikcí. V tomto ohledu je příznačné, že v textu, jehož titul naznačuje „smrt“, je postava „Gajsta“ paradoxně ústřední a vypravěčkou je „vysloužilá prostitutka“ Šeherezáda Kreuzerová, kdežto hlavní postavy z předchozích dílů, které měly funkci jakýchsi autorových „alter ego“, se zde jen mihnou. Jihoamerická exotika, s níž je konfrontován „malý český svět“ v Paradýzu ztraceném a znovunalezeném, nachází v Gajstově smrti protějšek v nekonečných pláních „Ruslandu“ a v „divokém Kardašistánu“ – krajinách, které jsou mentálně, historicky, literárně i geograficky „české kotlině“ a jejím obyvatelům bohužel o dost bližší. Autorovo vypravěčské mistrovství dosáhlo v Gajstově smrti vrcholu. Čtenář je okamžitě vtažen do pitoreskního děje, v němž, řečeno s Ladislavem Klímou, „směšnost a hrůznost jsou sestry“.