Petr Babka Reihenfolge der Bücher

První díl antologie nastiňuje stav filosofie, přírodovědy, lékařství a jejich souvislostí koncem 18. století a tehdy nové objevy a teorie. Protože lékařství vycházelo do značné míry z filosofie přírody, předestírá tento svazek – po kapitole o filosofickém založení medicíny – zejména novou filosofii přírody, víceméně schellingovskou. Předložení autoři nejen kritizují moderní pojetí přírodovědy, ale také navrhují jiná vysvětlení. Tato vize oživeného a propojeného světa je však přínosná a inspirativní i dnes, v době, kdy si stále více, ba osudově uvědomujeme své sepětí s celou přírodou, kterou už nevidíme jako předmět k užívání, ale vpravdě jako organický celek. Podobně i medicína dnes míří k celostnímu pojetí, a to nejen v psychosomatice, jež se postupně etabluje na západních universitách. Ohlédnutí za „romantickou medicínou“ můžeme tudíž chápat nejen jako splátku historického dluhu, ale též jako výzvu k novému promýšlení otázek, jež dosud zůstávají otevřeny.

Po dovršení sedmdesátého roku svého života nabyl Vilém Flusser dojmu, že dosáhl zralosti, jež ho opravňuje k tomu, aby sepsal to, co sám nazývá sumou. Tehdy ještě netušil, že tato suma se podivnou souhrou okolností stane i jeho nedokončenou filosofickou závětí. Kdo se však začte do díla Lidská geneze, byť by se jednalo o svátečního návštěvníka…

Filosof Friedrich Wilhelm Joseph v. Schelling (1775–1854), kolem roku 1800 jeden z nejslavnějších myslitelů Evropy, byl mimo jiné spolutvůrcem nové filosofie přírody, co možná celostní a organické. Zejména jeho spis Ideje k filosofii přírody z r. 1797 (který byl česky zčásti vydán r. 1977) – a právě obsáhlá studie O duši světa z r. 1798, kterou zde poprvé předkládáme, se staly základem, na němž stavěly a na nějž se odvolávaly stovky myslitelů, fyziků, chemiků, lékařů, teoretiků medicíny aj. po celé 19. století. O duši světa je spis filosofie přírody, v němž se Schelling táže po příčinách přírodních jevů a na základě vnitřního pozorování, empirických zkušeností i teoretických poznatků soudobých přírodních věd (Newton, Kepler) hledá organizující princip, spojující anorganickou a organickou říši, resp. zkoumá svět jako jeden organismus. Uvažuje o působení dvou protikladných vesmírných sil – expanze a atrakce – a jejich vzájemné souhře, přičemž vytváří souvislosti s kategoriemi času a prostoru, které chápe jako formy, v nichž se realizují síly pozorované ve hmotě: světlo a tíže. Dvojice protikladů má ovšem základ v původní jednotě. V systematizaci analogií se Schelling věnuje procesům elektřiny, magnetismu a chemických proměn. Zamýšlí se nad ději probíhajícími v rostlinné a živočišné říši, kterým rovněž vládnou dva vymezující se i spolupracující principy (projevující se např. jako iritabilita a senzibilita), výsledkem jejichž působení je neustálé dynamické narušování a obnovování rovnováhy, v němž spočívá život. Autorův přístup charakterizuje citlivé vnímání oživenosti všech součástí vesmírného organismu. Jeho polemika s mechanistickým chápáním přírodních zákonů vytrhuje čtenáře ze svůdné, avšak marné spokojenosti s dosaženým poznáním, nad nímž budoucí věky možná jen mávnou rukou. V Příloze nalezne čtenář menší články o fyzice z téže doby; jsou to pojednání o vztazích planet, komet a měsíců, o sklonu zemské osy a o ušlechtilých kovech (opět z celostního, organického hlediska).

Domněnku, že se Jung jako vědec věnoval pouze druhé polovině lidského života, vyvrací soubor jeho prací na téma osobnostního vývoje. Zde se autor zabývá dětskou psychologií, výchovou a individuací. Jako podstatnou pro proces dětského zrání vnímá psychologii rodičů a vychovatelů. Neuspokojivý vztah rodičů proto může u dítěte zapříčinit psychickou poruchu. Schopnost dospělého stát se sebou samým je jakousi obdobou dozrávání dítěte a jedno na druhé intenzivně působí – proto je třeba, aby rodiče i učitelé rozvíjeli vlastní osobnost. Jak Jung trefně podotýká: „Nic nemá na děti silnější psychický vliv než nežitý život rodičů.“

Významnou součástí Freudovy práce, s jejíž pomocí si ujasňoval své základní teorie, byly popisy jeho klinických případů – kazuistiky jeho pacientů. Ty představují fascinující možnost podívat se na to, jak probíhala Freudova každodenní sezení. V předkládaném výboru představujeme kazuistiky Krysího muže a Vlčího muže. Krysí muž shrnuje jeden z prvních popisů celé psychoanalytické léčby, klinické detaily i vnitřní svět pacienta. Ilustruje konflikt mezi touhou po lásce otce a zápasem s ním, mezi láskou a nenávistí a přemístění nenávistných pocitů do nutkavých příznaků. Naproti tomu Vlčí muž osvětluje záhadu psychosexuality, obsahující fantazie kastrace, primární scény a svedení. Freud v této kazuistice předkládá myšlenku zpětného přepracování traumatické zkušenosti, dodatečného proměňování vzpomínek a fantazií. Kazuistika Krysího muže je doplněna o rozsáhlé Freudovy poznámky, které si dělal bezprostředně po každém sezení. Ty se našly v jeho pozůstalosti a nebyly dosud česky publikovány. Jsou ale skvělým dokladem toho, jak Freud klinicky pozoroval a přemýšlel.Při četbě Freudových případových studií se ukazuje nejen to, že Freud byl schopen mistrovsky analyzovat lidské nitro a promluvit o vytěsněných stránkách lidské duše, ale i to, že jeho výpovědi mají vysokou literární úroveň.

Karl Spitteler (1845–1924), jediný švýcarský laureát Nobelovy ceny za literaturu, je v Čechách neznámou postavou. Petr Babka v obsáhlém svazku představuje Spittelera ve všech žánrech. Hlavním dílem je epická skladba Prométheus a Epimétheus, která inspirovala Nietzscheho Zarathustru. Kniha obsahuje překlad všech zmínek o Spittelerovi v Nietzscheho dopisech, spolu s jeho letákem Mé styky s Nietzschem a recenzemi, což osvětluje fascinující vztah mezi těmito dvěma mysliteli. Dále je zde soubor esejů Pravda se směje, který zahrnuje 99 vtipných a kritických textů na literární, hudební i obecně lidská témata. Kromě esejů jsou zařazeny tři povídky a řada básní. Tento svazek je určen k čtení, během něhož se odhaluje autorův život, proložený subjektivními úvody a dodatky překladatele, který se podělí o svůj výběr textů. Překladatel také čtenáře uvede do svého světa a připomíná nadčasovost Spittelerových myšlenek. Kniha objevuje pro českou kulturu opomíjeného autora velké výrazové síly a přináší první český překlad Prométhea a Epiméthea, o němž Romain Rolland prohlásil, že jeho překlad do francouzštiny bude největším darem francouzskému národu.

Marie-Louise von Franz (1915–1998), odbornice nejen v oblasti psychologie, ale i klasické filologie, se společně s Jungem od 30. let minulého století zabývala hlubinně psychologickým výkladem pohádek a alchymických spisů, pracovala jako psychoterapeutka a v r. 1956 se stala pedagožkou Institutu C. G. Junga v Küsnachtu u Curychu. Poté, co ji Jung seznámil s dílem Aurora consurgens (řazeného do křesťanské alchymie a její tradicí připisovaného Tomáši Akvinskému), připravila jej k novému vydání, přeložila a okomentovala, přičemž si po podrobné psychologické analýze textu v závěrečné studii položila také v badatelských kruzích hodně diskutovanou otázku ohledně jeho autorství. Třetí díl studie rozdělování a spojování duševních protikladů v alchymii tak charakterizuje hermeneutická práce přibližující současnému člověku symboliku, jejíž pomocí chtěl autor „popsat či zformulovat religiózní prožitek – nebo, psychologicky řečeno – bezprostřední zkušenost nevědomí“.

Tam, kde je světlo, je i stín. V Jungově individuaci jde o protiklad s personou – tou stránkou, kterou rádi stavíme na odiv a jejíž prostřednictvím prezentujeme svou bezúhonnost. Čím vyhraněnější persona, tím větší přetvářka a tím více potlačený stín. Stín ale nemusí znamenat vyložené zlo, nýbrž častěji prostě něco, co je méněcenné a nedokonalé. Ten, kdo si neuvědomuje vlastní stín, ho často promítá na druhé – třeba na cizince. Integrovat vlastní stín znamená překonat úzkost a paradoxně jí odebrat sílu. Znamená to přijmout vlastní životnost, stát se realističtějším a méně narcistickým. Verena Kastová existenci stínu dokládá na mýtech, pohádkách i příkladech z terapie či z každodenního života. Popisuje individuální i kolektivní stín a způsoby, jak stín přijmout. Výsledkem takového procesu je větší opravdovost, pokora i zodpovědnost za vlastní chyby.

Ve druhé části svého velkolepého díla C. G. Jung pokračuje v líčení stěžejních alchymických symbolů (král a královna, Adam a Eva...) a odpovídajících stavů v duševní realitě člověka. Setkáváme se zde s konečnými procesy proměny a jednotlivými stupni konjunkce, které jdou ruku v ruce se sebepoznáváním, odhalováním projekcí a morální reintegrací. „Alchymie nám hojností svých symbolů umožňuje nahlédnout do úsilí lidského ducha, v němž můžeme vidět obdobu religiózního ritu, potažmo obdobu opus divinum. S tím rozdílem ovšem, že alchymickou „prací“ není činnost kolektivní, formální a přísně obsahově definovaná. Při veškeré podobnosti fundamentálních principů je to naopak individuální akce, v níž člověk, jedinec vkládá sebe celého na misku vah, aby dosáhl transcendentálního účelu: ustaveni jednoty. Je to dílo smíření zdánlivě neslučitelných protikladů. Charakteristické je, že protiklady se nechápou jen jako fyzické elementy v přirozeném nepřátelství, ale zároveň jako morální konflikt. Předmět snažení je pro alchymistu vně i v nitru, fyzicky i psychicky, takže se dílo prostírá prakticky na celou přírodu. Jeho cíl tkví v symbolu, který má empirický a zároveň transcendentální aspekt.“