Jiří Hájek Reihenfolge der Bücher

Vysoká hra se čtyřmi kartami. Devadesátiletý osamělý vdovec. Sebevědomý mileniál Jakub. Trochu tajemná dívka Jana. Majetek. Kdo shrábne bank a komu zůstane Černý Petr? Jednoho dne pošťák nečekaně doručí samotářskému vdovci knihu, kterou napsal jeho vzdálený příbuzný. Tichý, šedý stereotyp stáří solitéra se rázem změní na pestrou mozaiku příběhů a setkání, která mají prozářit a zaplnit strýčkovu samotu. Nebo snad srdečný, upřímný a inteligentní mladík sleduje jiný záměr? Jana pravdu zná, ale ta už před časem zmizela neznámo kam...

Tříšť postřehů, historek a příběhů z prostředí režimistických kápů, veteránů dávné bitvy, o níž se ví jen to, že nikdy nebyla. Autobiograficky pojaté vyprávění pamětníka studené války působícího v Ústředním orgánu státní správy přináší neotřelý pohled na nedávnou etapu moderních dějin Československa. Autor předznamenává své vyprávění rozvernou tezí, podle níž se hodnocení historických etap odvíjí ve třech fázích: v první mají hlavní slovo ideobachaři s patentem na jediné správné vidění minulosti, kteří dělí historická fakta na přípustná a nepřípustná; po nich přicházejí revizionisté, kteří závěry ideobachařů vyvracejí, přičemž fakta třídí na použitelná a nepoužitelná; teprve pak se ujímají slova skuteční historici, kteří fakta necenzurují, ale shromažďují a studují.

Román Rybí krev od Jiřího Hájíčka pokračuje v linii venkovských próz a zavádí nás na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Hana se po patnácti letech v cizině v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala. Místo očekávaného šťastného života a učitelské kariéry však nachází opuštěnou náves. Přesto se odváží podívat zpět a zkoumá své vzpomínky a vztahy s lidmi, kteří pro ni kdysi hodně znamenali. Po čtyřicítce touží udělat si pořádek v sobě, uzavřít staré záležitosti a bolesti, a tak se setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Autor, po úspěšném románu Selský baroko, zkoumá českou vesnici a tentokrát se zaměřuje na rozpad jedné rodiny a vesnice v nových společenských okolnostech. Téma vysidlování a bourání obcí kvůli výstavbě jaderné elektrárny je aktuální i dnes, kdy osud dalších vesnic zůstává nejistý. Rybí krev však není jen „zeleným románem“, ale především poutavým lidským příběhem tří kamarádek, jejichž osudy je rozprášily do světa. Silně se zde ozývá touha po rodinné soudržnosti, lásce a odpuštění.

Kniha se zaměřuje na nejšťastnější období kladrubského hřebčína za vlády císaře Karla VI. Hlavními postavami jsou Adam František kníže Schwarzenberg, inspektor František Václav hrabě Trauttmansdorff a ředitel František Ignác rytíř z Hustířan, kteří společně přispěli k rozvoji hřebčína v chovatelské, kulturní, společenské a stavební oblasti. Nástup Marie Terezie však přinesl vpád pruských vojsk, ztrátu koní a evakuaci hřebčína do Kopčan, které se staly císařským hřebčínem v letech 1765–1826. Zde vznikli zakladatelé chovu běloušů Generale a Generalissimus. Kniha nezapomíná na zaměstnance hřebčína, včetně písařů a kontrolorů. Popisuje také vznik jedné z prvních textilních manufaktur v Čechách v Kladrubech, její rozvoj a zánik. Většina budov a uměleckých děl pochází z období 1720–1850 a je v knize bohatě ilustrována. Kniha končí nástupem císaře Františka Josefa I. a jeho manželky Elizabeth, zvané Sisi, na trůn. Poutavé čtení Jiřího Hájka potěší obyvatele Kladrub, zaměstnance hřebčína, chovatele a všechny, kteří se zajímají o osud kladrubského hřebčína.

V kronice ožívají významné osobnosti kladrubských i českých dějin – kladrubští zemané, příslušníci rodu Pernštejnů, Habsburků, Schwarzenbergů či Trattmansdorffů. V prvním díle kroniky je vzpomínán i slavný hřebčín vévody Albrechta z Valdštejna – Smrkovická obora, která bylazaložena v roce1623 apo vojevůdcově zavraždění patřila více než sto let pod Kladruby. V kronice jsou vzpomínáni nejenom panovníci a jejich přínos hřebčínu, ale i nejvyšší štolbové, na jejichž přízni byly Kladruby také hodně závislé. Uváděni jsou však i ředitelé, kontroloři, trenéři a řadoví pracovníci ze stájí. Postavení zaměstnanců v Kladrubech nad Labem bylo velmi privilegované a mnozí císaři sami často dohlíželi na řešení různých záležitostí hřebčína. Největší rozkvět Kladruby zažily za císaře Karla VI. Příchodem jeho vlády první díl kroniky končí, takže ve druhém se budeme moci těšit na údaje popisující velkou a slavnou dobu první poloviny 18. století. Kronika je doplněna řadou historických map, portrétů významných osobností a obrazy koní, například od vynikajícího malíře Johanna Georga von Hamiltona.

Strhujícím a osobitým způsobem sepsané vzpomínky pamětníka, který se pohyboval v bezprostřední blízkosti Smrkovského za hvězdných časů jeho biografie, tvoří informačně pestrou mozaiku druhé poloviny 20. století. Autor čtenáři umožňuje nahlédnout na kotrmelce doby v souvislostech, jimž se dnešní média a bohužel i mnozí historikové a publicisté až úzkostlivě vyhýbají či je jednoduše ignorují. V předmluvě autor cituje výrok svého lékaře, jenž se stal jedním z popudů vzniku této knihy: „Dneska se chce kdekdo vyrovnávat s minulostí a přitom se ta minulost nasvěcuje pořád jen z jedný strany. Jako kdyby slovo směli mít jen odpůrci tehdejšího režimu a přisírkové, co si na ně hrajou. Můj táta mi odmala vtloukal do hlavy antický moudra, a to dost osobitě. Víte, jak mi přeložil audiatur et altera pars? Kdo soudí, aniž vyslechl obě strany sporu, je hovado. Já tu druhou stranu neslyším, tak minulost nesoudím. Co když je nás takovejch víc? Napište memoáry a my si je přečtem. Třeba se nám pak bude líp foukat na bebí, který nám způsobil bolševik.“ Nasvítit čtenáři historii i z té druhé strany, a přispět tak k realističtějšímu pohledu na ni, je jedním z cílů knihy